V půl osmé zjistily první stovky návštěvníků, že pódium již stihli obsadit někteří členové Serjovy doprovodné kapely a spustili zde jakési zahřívací předkolo. Tyto úvodní tóny, které lehce připomínaly Pearl Jam, sice příjemně plynuly, ale nikoho příliš nezajímaly, ani nepřiměly k pohybové aktivitě. Výjimkou byla osamocená pogující skupinka, která se u ostatních návštěvníků autoritativně střežících svoje místa co nejblíže pódiu nesetkala s velkým nadšením.

Zanedlouho již přišel čas na to pravé bláznivé předskočení, které se očekávalo od skupiny Viza. Na pódiu se zjevil zpěvák, který zaujal publikum natolik, že ho začalo okamžitě poslouchat na slovo, respektive na gesta, kterými dirigoval jeho nadšení a ztišení. Kromě přirozeného talentu pro práci s davem se frontman vymykal také například podivným polofrakem v županovitém stylu nebo vizáží připomínající slušně oblečeného Kurta Cobaina.

Podívejte se na kompletní fotoreportáž z koncertu 

Zábavný kontrast spočíval také v pohybu skupiny na stagei: zatímco zpěvák plul po prostoru s grácií, ostatní členové projevovali svůj entusiasmus stylem, který by se dal popsat jako animální rituální tance. Skupině Viza se díky jejímu nadšení a živelnému metalu ozvláštněnému například strunnou orientální loutnou nebo ethno bubínkem podařilo vytvořit atmosféru, během které opravdu nebylo možné se nudit.

O půl desáté konečně došlo na hlavního muže večera, Serje Tankiana, který svým sympatickým vzezřením vzbudil dojem čertíka z krabičky nebo také milého kluka odvedle. Začátek koncertu v podobě písně Figure It Out z aktuální desky Harakiri však proběhl po zvukové stránce značně rozpačitě: dunělo, co dunět nemělo, a zpěvákův hlas se topil hluboko pod hladinou. Brzy se naštěstí vše srovnalo a kvalitního zvuku se dočkaly i ochozy.

Kromě představení skladeb z nového alba Harakiri, jako například Cornucopia, Ching Chime nebo Occupied Tears, se koncert k nadšení fanoušků točil hlavně kolem první desky Elect the Dead. Ta zazněla s výjimkou Money snad zcela kompletní a pecky jako Sky Is Over, Empty Walls nebo Lie Lie Lie patřily k nejlepším momentům večera. 

Serj Tankian vkládal mezi skladby miniprojevy, ve kterých vysvětloval význam desky Harakiri, rozohňoval se při kritice světové zahraniční politiky a zdůrazňoval, že je nutné změnit nemyslící většinu (The Unthinking Majority) na tu myslící. Těžko říci, zda své fanoušky nějakým způsobem názorově ovlivnil, ale mě přiměl poprvé v životě použít klišé o husí kůži. Nikdy jindy se tento výraz totiž nehodil více než k poslechu Serje Tankiana zpívajícího píseň Elect the Dead.

Zpěvák zkrátka fascinoval a vládnul, a to jak při dravých vypalovačkách, tak v emocionálnějších polohách. Nezapomněl také chválit publikum a označit večer za „fucking amazing“. S tímto výrokem nelze než souhlasit, jelikož výstižnější vyjádření by se hledalo jen velmi těžko.