Krátké intro by směle mohlo zasvětit nepolíbené srdcaře do koncertní filozofie krvavého Valentýna. Bohové zefektovaných kytar letos v únoru katapultovali pojem shoegazing s vydáním třetího studiového alba m b v zpátky na hudební servery. Svatozář kolem irské čtyřhlavé saně se vykreslila okamžitě. Jistě, že k oné svátosti velkou měrou přispěl Godot, který se, byť s dvaadvacetiletým zpožděním, na své uctívače přece jen nevykašlal.
Zarputilá frustrace by ale byla výsadou fracků. My Bloody Valentine, byť melancholičtější, páchali při sestavování nového singlového devatera obdobně silné a mistrné čarodějnictví jako v éře Loveless. I vzhledem k propagaci novinky m b v a reunionu vůbec proto v pondělním vystoupení čtveřice v Divadle Archa lehce zarazila suverénní převaha tvorby starého milénia.
Potýkají se snad Irové s kariérní krizí středního věku, kdy se nejvlivnějším repertoárem ze sklonku devadesátých let snaží vykoupit posluchačům z dob existenčního spánku? S přihlédnutím k pouhým čtyřem odehraným skladbám z čerstvého alba se nabízí takto uvažovat. To by ale My Bloody Valentine nesměli být modlou, na jejíž spásu čekali (nejen) tuzemští pamětníci neuvěřitelných třicet let. Muzikanti, co z pohledu propalujícího zem místo publika udělali trendy záležitost, se totiž českým posluchačům představili poprvé a sladká byla už jejich pouhá přítomnost.
Svědectví návratu shoegazingových mecenášů si dozajisté užívala i předskakující kapela Manon Meurt. Vliv ostrovní formace nelze přeslechnout - noisové kytarové plochy se pozvolně střídají s meditační popovou sekvencí prostoupenou zvonivým, průzračným hlasem zpěvačky Kateřiny Elznicové. K obscénnímu noisovému masochismu svých vzorů ale mají daleko, nebo k němu prozatím nesměřují. Byť by se s lehkou nadsázkou dalo spekulovat, zda by po mnohanásobném navrstvení stávajícího zvuku přece jen zkušenějším protějškům nepohlédli do očí. Inu, My Bloody Valentine si dle facebookového profilu rakovnické čtveřice stěžovali na příliš velký humbuk. Hle, domněnka hodná přezkoumání, zdá se.
Devět hodin. Plným, ne přeplněným sálem i předsálím se plížil spletenec čilých mezilidských konverzací a na pozadí odkudsi a bůhvíkdy se nenápadně začala vybarvovat příjemná hřejivá melodie. Bez vědomí času nebo prostoru, příčiny či důvodu - takový byl devadesátiminutový set valentýnských zabijáků. My Bloody Valentine zapřáhli svou vesmírnou flotilu v oblacích hvězdného prachu I Only Said, aby ji kytarovým armagedonem v You Made Me Realise rozložili na štěrk. Pokusit se pachatele zvukového ultranásilí lapit je ale marné.
Po hlasu určitě - téměř neslyšitelný zpěv Bilindy Butcherové a Kevina Shieldse zastává v kontextu tvorby kapely funkci zvukového prostředku, jenž se řadí na úroveň nástrojového obsazení. A dle mezipísňových promluv? Ale jděte. Shoegazingová meditace by zbytečným komentování dostala na frak, poděkovat na konci stačí. Čtveřice s hostem za klávesami působila na pódiu neuvěřitelně vyrovnaně, nehybně, jak příslušný hudební žánr velí. Introverzi na jevišti čeřila jen baskytaristka Debbie Googeová příznačnou vášní, jakou hrabe do strun.
Zvláštní pozornosti si zaslouží koncertní setlist. My Bloody Valentine zasadili hluboký příčný řez diskografií, a tedy i spektru atmosfér. Zatímco se hosté v první polovině večera brodili snovými pastelovými oblaky písní m b v jako New You nebo Only Tomorrow, v té druhé už díky nejranější rozeklané tvorbě s předáky Nothing Much To Lose a Feed Me With Your Kiss čelili nefalšovanému noisovému majstrštyku.
Vrcholy měl večer dva - Only Shallow a You Made Me Realise. Orgastické vazbení ruku v ruce s elektrizujícím nábojem melodie prvního zmíněného singlu silně zamrazila na zádech a připomněla, jak vzácné spirituální události jsou přítomní svědky. Minimálně desetiminutové kytarové kvílení, burácení a krvácení, vedle něhož raní berlínští Einstürzende Neubauten jen hrají na příbor, zase ponížilo všechny hrdiny (včetně mě), co si ty žluté špunty do uší, darované usměvavým brigádníkem u vchodu, strčili do kapsy. Občas je třeba ty promotérské superlativy jako nejhlasitější kapela světa bla bla brát bez rezervy.
Při pohledu na hudebníky i úchvatné sci-fi projekce se nešlo zbavit přesvědčení, že se před očima odehrává opravdová profesionální show, jež nemá opisovatele. Jednotlivé složky, jednotliví hráči a jejich party do sebe zapadají tak snadno a nenávratně, jak je hluková stěna libozvučná. Divadlo Archa patrně hostilo jeden z nejvíce zapamatovatelných koncertů roku. A zvláštní pocit při odchodu to potvrzuje.
