Gwenifer Raymond, třiatřicetiletá, původem velšská kytaristka s vizáží mainstreamu vzdorujícího teenagera devadesátých let svou podobou a chováním přiznanou inspiraci punkem a grunge nezapře. Několik desítek minut trvající, pár větami přerušená instrumentální masa temnějších zákoutí bluesových a folkových kořenů vracela spíše než do Delty či Apalačských hor dál do časů keltských rituálů. Hradba ohnivých vlasů, do nichž po celou dobu hry halila zádumčivá astrofyzička svůj obličej, mohutnost a zlověstnost zvuku, kterou by jí mohl závidět leckterý mužský protějšek, neskryla.

Ve změti mnohých vrstev akustického bouření nikdy neopomněla vyzdvihnout tu svou. Přesvědčila o tom zejména poslední, nejbluesověji pojatou skladbou. Právě v interpretech jejího ražení tkví výjimečnost zdejšího festivalu. Jen stěží budeme v našich končinách hledat obdobnou událost, kde se sebevědomé show největších legend žánru mísí s debutujícím talentem citujícím jeho nejstarší možné odkazy. Gwenifer po celou dobu následujícího vystoupení vzala zavděk skromným místem u baru. Odešla sama, rychle, s komíhajícím se futrálem v ruce. Doběhnout ji nakonec bylo snazší než oznámit, že svou první zdejší návštěvou nevědomky vystihla šumperského genia loci, kdysi tak poznamenaného strachem z čarodějnických obřadů.

Osobnost Jana Fice vypráví příběh jiný, s Blues Alive v posledních letech úzce spjatý. Přestože se sólové působení frontmana brněnských The Weathermakers od začátku těší velké oblibě odborných kruhů, výhru v soutěži Blues Aperitiv mu zajistila až cena diváků. Hozené rukavice v podobě velkého pódia se v loňském listopadu za doprovodu bicích chopil se sebevědomím sobě vlastním. Pečlivě budovaný nablýskaný charakter se však teprve formoval, Ficovu typickou uštěpačnost tříštila mimo jiné i častá výměna a manipulace s nástroji, z nichž mnohé si v rámci vlastní značky Red Bird Instruments také vyrábí.

Poetika debutu Město z prosince loňského roku se ale trefila do vkusu tuzemského posluchače a učinila z hudebníka očekávaný pódiový artikl. To se naplno projevilo i při jeho nynějším vystoupení. Publikum si texty jízlivého glosátora vysmívajícího se oblibě zavedených pořádků přirozeně přivlastnilo. Těšilo se i z Ficových provokací, kterými přízeň svých fanoušků rád pokouší. Potměšilost ostatně sdílí i s producentem a aranžérem své desky Martinem E. Kyšperským, který je širší kulturní obci znám především jako vůdčí postava Květů, definujících kontury současného výkladu české hudební alternativy.

Podstata výrazu muže mnoha uměleckých profesí v Háčku ustoupila svěřencově ostnaté osobnosti a přetavila se do jeho doprovodu. S ním má Fic zkušenost již z letního koncertu na boskovickém festivalu. K triumfu muzikantova pátečního exposé pak nemalou měrou přispěl i diváky kvitovaný saxofon. Udělení dalších šumperských výsad je proto jen otázkou času. Za pozornost by totiž rozhodně stála i klidnější umělcova poloha, kterou předvedl v přídavku s názvem Mantra, který je poslední v pořadí i na jmenovaném albu. Ponurý apel je totiž v kontextu muzikantovy osobitosti daleko uvěřitelnější než obraty obsahující mladistvé prostitutky z Cejlu.