Jádro trnavské party Beans & Bullets nezažilo šumperský podzim poprvé. Před devíti lety se pod jménem Kŕdeľ divých Adamov dlouholetí kamarádi ze skautu pokusili dobýt hlavní pódium v soutěžním Blues Aperitivu. Porota i diváci jim tehdy vzácnou shodou svěřili stupně vítězů. Uhrančivý zpěvák a harmonikář Jakub Daniš a kytarista Michal Mandák se s obměněným názvem a rytmickou sekcí soutěžního klání účastnili znovu. Bednu obhájili, pozici v závěrečném sobotním programu také.
Za téměř desetiletí sice frontman zkrátil cornellovské háro, v říznosti refrénů si podobnost se slavným rockerem ponechal. Beans & Bullets nebyli nejostřejší jen mezi letošní slovenskou triádou, hardrockovým zvukem protkaným Danišovými harmonikářskými výpady a bubeníkovou dvojšlapkou se jim nikdo z účinkujících v zuřivosti nevyrovnal. Tomu bezděky přisvědčil i kotel fanoušků nočního jamu ve foyer. Ten se, zcela přirozeně, přetavil v sólové finále jejich trilogického vystoupení. Okolostojící muzikanti totiž dali před skupinovým omíláním pentatoniky přednost tanečním kreacím. Energie samotných B&B k uvolnění vybízela.
Pokud by existoval výkladový slovník polského bluesového úspěchu, našli bychom Silesian Hammond Group pod heslem "klasika". Esencí tohoto pojmu je půvabná zpěvačka s bezprostředním projevem a se zkušenými hudebníky za zády. V případě této kapely třeba zdůraznit hammondkáře Jacka Zajaca, duchovního otce uskupení okupujícího přední příčky domácí ankety výjimečných klávesistů. Klasická výstavba aranží a unylejší tempo bohužel trochu nudily. Vypadat ale takhle žánrový etalon průměru u nás, mělo by to blues v České republice o poznání snazší.
Ohio sice není státem, který se při vzpomínce na v Šumperku vzývaný styl hned vybaví, zmíněný původ Noahu Wotherspoonovi nezabránil vystřelit svým zpěvem a hrou mezi bluesovou elitu. Dvojnásobný vítěz International Blues Challenge a notorický účastník chicagského festivalu lehkostí hry a souhrou s ostatními kolegy nechal tušit, že se finálový večer láme do své kvalitativně mezinárodní části. O světovosti Blues Alive vypovídá kromě headlinerů také fakt, že se o místo v line-upu dobrovolně hlásí muzikanti z takových končin, kde se blues vynořilo z bažin.
Pro debutantský hudební výlet na starý kontinent si Zach Day zvolil právě Šumperk. Urostlý krasavec žijící v rodišti Roberta Johnsona by klidně mohl pózovat módním fotografům v reklamě na populární americké džíny. Jeho pokora však nechala tušit, proč se charismatický farmář raději vrhnul na kariéru komorního písničkáře. Vystudovaný zemědělský inženýr dal, jak sám vtipně udává, přednost jinému poli. Na něm se daří nejen odkazu delty, ale zejména country a bluegrassovým motivům.
Zach Day tak s sebou přivezl závan odéru močálů, který rozptyloval v koncích jednotlivých frází. Ostatně i běžně špinavější výstup na cigar box guitar čítající celé tři struny byl poznamenán vlídnějším přístupem ke hře. Autentická výprava napříč styly se tak povedla na výbornou. O návštěvu protkanou vyprávěním o vlastní domovině skutečně stál. Během následujících koncertů dokázal nenápadně naslouchat v předních diváckých řadách.
Zatímco Day půdu pro hlavní hvězdu večera zkypřil, britská formace Catfish už do brázd rázně zasela. Rodinný podnik kategorie "otec a syn" předvedl, jak dobře může takové spojení fungovat. Světem oslavovaného benjamínka, kytaristu a zpěváka Matta, těšícího se stejnému stáří jako samotný Blues Alive, jistil za klávesami starší z Longů, Paul. Potomek pak zase udivoval nápadnou vizuální a hráčskou podobností s Kidem Andersenem, kterého šumperské publikum před šesti lety poznalo s Rick Estrin & The Nightcats. Grandiozita sól, zdvihání nástroje i pobíhání po pódiu jedny z nejvýraznějších kytaristů dosavadní dramaturgie spolehlivě spojuje. Že byla spokojenost vzájemná ukazuje i vřelý facebookový komentář kapely, která Šumperku kromě jiného poděkovala za čerstvě zlomený rekord v prodeji nahrávek a suvenýrů.
Mužské tahouny ročníku spojoval obdobně silný příběh. Hudební kořeny, vliv chicagských gigantů, zájem prestižních vydavatelství, četnost cen i legendárních spoluhráčů mají Kenny Neal a Ronnie Baker Brooks společné. První z nich si však zasloužil získat programový vrchol přece jen víc. Košatou muzikantskou rodinu, z níž se všech devět Nealových sourozenců hudbě profesionálně věnuje, zastupovali kromě Kennyho i bratři Darnell (basa) a Frederick (klávesy).
Kompletní trojlístek bylo se zbytkem spoluhráčů možné zahlédnout už během pátečního večera, kde se mezi návštěvníky nenuceně procházeli. Nealovi definici suverénů svým hutným chicagským zvukem bez uzardění naplnili, rodové pouto bylo až hmatatelné. A že je každý s každým v bluesovém světě v přízni i různé krvi navzdory, potvrdil společný jam s Dayem a mladším z Longů. Kenny se s jásajícím davem rozloučil klasikou o kráčejících svatých. Jako by chtěl sám vpchodovat příštímu jubileu Blues Alive přímo do náruče.
