Po temné noci plné halucinogenních snů navozených bůhví čím rozdupala vizi o klidně prožitém dni čtveřice mentálně narušených šílenců Cattle Decapitation se svým nekompromisním deathgrindem. Koho kalba unavila víc, než bylo zdrávo, a tyto Američany zaspal, měl by si rvát svou zarostlou metalovou hlavu, protože výkon této továrny na jatka byl nadlidský.

Už při krásném budíčku bylo nutno dorovnat hladinku pivkem a poté zkouknout zrzavě skotský deathcore Bleed From Within, který neuchvátil, ani neurazil, nicméně je nutno uznat, že breakdowny mají prostě na masy magický vliv.

Další kapelu je možno považovat za velmi originální seskupení i vzhledem k obsazení BA. Velmi depresivní panoptikum podivnosti - seskupení s názvem Vildhjarta - uvedlo industriálně ambientní intro, do kterého se později rozběhl djentově osmistrunný motor, který jako palivo používá podivně pokroucené polorozpadlé riffy zahrávající si s posluchačovou myslí.

Zda šlo o operaci mozku nebo vystoupení metalové kapely - thall - nelze s jistotou tvrdit, nicméně během intenzivního hudebního zážitku plného pumpování a death metalového growlingu zazněly i pecky Dagger, Shiver a extrémně úchylná Eternal Golden Monk. Zlaté pravidlo říká, že když se posluchač po třetí kapele ten den cítí jako po lobotomii, je čas na interní pivní stabilizátor a snídani v podobě kuřete Vindaloo či slovutného belzeburgera.

Neúnavné pásmo zla

Odpoledne se valilo dál, a komu po výborných Insomnium nebylo líto propásnout Hatebreed, mohl podruhé ten den otestovat stabilitu své mysli u ojediněle nemetalového představení bizarního divadelního spolku Divadlo Marza, které díky svému vytříbenému tematickému výběru kombinujícímu sex, drogy a chlast nemá příliš obdoby.

To už ale na hlavní stage lákal páteční headlining iniciovaný mocnými grind bardy Napalm Death. ND je jedna z kapel, u které znovu člověk nenachází slova, aby popsal zběsilost vystoupení, ke které všichni členové aktivně přispívají. Barney jako obvykle pobíhal po pódiu klepaje hlavou jako mentálně postižený, co má v hlavě ty svoje „hlasy". Hříbeček Embury s maniakálním Harrisem, podpoření ďábelským Herrerou, jsou kapitola sama pro sebe a divák uznale pokyvuje hlavou kapele, která definovala styl a stále se jistým způsobem drží na svém trůně.

Proběhl předvídatelný style switch a jako obratem ruky se na druhé stagei objevili vikingové Amon Amarth, kteří se těší obecné oblibě. Bohužel současně se zvuky Valhally z hlavní stage museli diváci obezřetně volit, protože na Budvar stagei zrovna startovala absurdní rarita Sebkha-Chott. Když tentokráte tříčlenná formace začala předávat lidem své „umění," u kterého tráví volné večery, už poněkolikáté ten den přišlo na řadu téma gumových pánských přirození enormních rozměrů přiložených všude, kde to jde.

Po dvaceti minutách performance už člověku snad ani nepřišlo zvláštní, když do obecenstva sypal vokalista/basák výhružky o masové genocidě v sále. Podle jeho pečlivě volených slov nikdo už sál neopustí a neuteče se podívat na Machine Head na hlavní stage, protože všichni budou už tou dobou mrtví a nedá se s tím nic dělat.

Únik ze spárů Sekha-Chott

Několik neomalenců se pokusilo nahlodat dogma genocidy a alespoň koutkem oka zahlédnout jedněmi vzývané, druhými zatracované trashery Machine Head. Pro část obecenstva se stali MH dokonalým headlinerem, když se svým trash metalem protkaným melodickými riffy a kytarovými vyhrávkami provedli svou diskografií. Někomu mohlo přijít Flynnovo moralizování otravné a zpěv příliš změkčilý. Pravda bude někde mezi, a i když by nebylo od věci zkrátit rozumy a raději hrát, snad nikdo nemůže popřít, že songy jako Aesthetics of Hate nebo závěrečné Halo mají silný náboj a naživo zkrátka fungují.

Tisíce návštěvníků dělily od spánku ještě stovky piv a masová migrace od jednoho pódia k druhému přinesla odměnu v podobě těžko uchopitelných Amíků Converge, u kterých se rozpačitě zpěvný začátek změnil v chaotické hc peklo. Z massachusettského kvarteta proudí naživo hromada energie, jak se návštěvníci mohli přesvědčit už z předchozího vystoupení kapely před pár lety na stejném festivalu.

Rozhodovací mechanismy musely znovu zapracovat, když je na hlavní stage následovali gotičtí Paradise Lost a na chill-out stage vynikající metalcore Unearth, kteří by zřejmě díky super výkonu našli uplatnění spíše na prknech hlavního pódia. Žetony za pivo se rozbíhaly snad všemi stranami, ale pivní otupení bylo zřejmě spíše výhoda pro následné vystoupení kanadských Gorguts, které se změnilo v exhibici morbidity. Záměrně falešně znějící riffy rozsypané v technické pásmo s démonickým vokálem v dokonale křišťálovém zvuku změnilo Josefovskou pevnost v portál k samotnému Satanovi. Závěrečná tečka Pig Destroyer už zlákala jen ty nejoddanější a pro spousty zlem namlsaných metaláků bylo noční pivko a pelech lepší volba.

Čtěte také: Český megalodon Brutal Assault se letos předvedl v plné síle - 1. část

Ne každému sedí ranní vstávání, zvlášť když se cítí jak použitá dámská hygienická potřeba, a tak se Shindymu snad nikdy nepodaří nahnat všechny do areálu už na jedenáctou. Těm, co po ránu cítili podobně, unikli techno grindeři Ahumado Granujo, ovšem po solidní melodicky death metalové kvalitě Be'lakor byla nesvatá povinnost zhlédnout belgickou deathgrind masírku Aborted. Kouzlo Swena De Caluwého a jeho rotující bandy je v tom, že jsou vždy silně brutální a vždy naprosto skvělí. Výjimkou nebylo ani vystoupení na BA17 představující novou desku The Global Flatline.

Po precizní řeznické prácičce fans poněkud prořídli na The Safety Fire, aby se v plném počtu, posíleni tekutým chlebem, dostavili na progresivní metalovou pecku Textures, která pro změnu přinesla nové album Duality a neokoukaného zpěváka Daniela. Kdo měl pochyby o kvalitách nového zpěváka, mohl je v klidu spálit spolu s dalším brkem, protože vokální výkon neměl ani v těch nejobtížnějších pasážích daleko k dokonalosti. Energií a silou nabitá muzika dováděla do tranzu a vrcholem byly skvělé skladby Awake a Laments of an Icarus, které naživo vždy posazují na sedací ústrojí.

Když se vlak rozjede, už nestaví

Norma Jean, Kylesa, Sodom, Fintroll, Immolation... další a další jména, naprosto rozdílné styly. Vrchol posledního dne festivalu byl cítit ve vzduchu a metalová duše festivalu tvořená všemi návštěvníky se rvala o poslední momenty blaha u toho svého headlinera. Pro někoho to mohli být Six Feet Under se svým death'n'rollem, pro někoho třeba zakladatelé melodického death metalu At The Gates s charismatickým frontmanem Tomasem, jejichž scandinavian MDM švihal do lidí jako bič, a ti pak ze sebe vydali v mocných circle pitech všechny síly. Pro tisíce black metal fans mohli být králem večera intenzivní Immortal nebo variace na temnou strunu od Moonspell.

Rozdílní, ale zároveň i sjednocení fanoušci. Stejně jako každý rok a na každém open air festu přišli i na Brutal Assault lidé, kteří překonali překážky v podobě vzdálenosti stovek kilometrů, práce nebo rodiny, aby se mohli jednou za rok spojit v něčem jedinečném. Tisíce cizích lidí na jednom místě, kteří přijeli kvůli společné věci. Na tuto myšlenku narážel i Robb Flynn ve své promluvě k fanouškům, a i když to pro někoho možná byly jen prázdné žvásty, asi nikdo nemůže popřít, že už když vybaloval batoh z Brutálu, bylo mu jasné, že je další rok zpátky jako na koni a nikdo a nic ho nezastaví. Ave metal!