Nyní již jedenaosmdesátiletá jazzová skladatelka a klavíristka ukázala posluchačům, jak geniálně se dají propojit hudební minimalismus, jazzová hravost a improvizace. Dá-li se navíc o někom říci, že je vybaven schopností telepatie, můžeme směle jmenovat Carlu Bley a jejího manžela Steva Swallowa. Za léta partnerského i společného tvůrčího života se naučili spolu hudebně komunikovat na takové úrovni, že je fascinující sledovat jejich souhru, hudební procítěnost i přesný švih, když se téma mění.

Přečtěte si dřívější reportáž z koncertu Carly Bley z roku 2014

Andy Sheppard tuto zvláštní dvojici hudebníků doprovází střídavě na tenor a sopránsaxofon, čímž rozšiřuje barevnost výrazových prostředků tohoto tria. Je zajímavé, že vlastně v kapele nejsou obsaženy nějaké perkusivní nástroje. Trio si vystačí tak, že rytmická linka zní přirozeně.

Hlavní kouzlo a síla jejich hry je právě v oné hravosti, kdy napínají s geniálním poker výrazem posluchače, kam se kompozice vyvine. Během koncertu jsme tedy například dočkali i originálně zamaskované americké hymny, která byla v temných aranžích rozdělena do takových variací, kdy jednotliví hudebníci střídavě hráli téma hymny, aby do ní ostatní vměstnali své nápady. Během večera zazněla ovšem i píseň věnovaná Donaldu Trumpovi s názvem Beautiful Telephones reagující na jeho radost, jaké jsou v Bílém domě krásné telefony.

Poté se již sama, do té doby mlčící, Carla Bley chopila mikrofonu a řekla, že další část programu se již neponese v politickém duchu a stočila opět repertoár k novému albu Andando El Tiempo. Tato rok stará deska je zatím posledním společným počinem tohoto tria, které spolu již vystupuje řadu let.

Oblíbeným a vtipným motivem byla, dá se skoro říci, hra o to, jestli diváci trefí konec skladby či ne. Taková hra kočky s myší, kde divák, když už si myslel, že skladba přirozeně končí, Carla znovu rozvířila téma do nových sfér a kompozice se tak dále vyvíjela. Zvláštní napětí, proměnlivost skladeb a myšlenková hloubka udržovala publikum v úžasu takřka dvě hodiny. Ačkoli oba manželé jsou již sice jak věchýtek, za nástroji ale plně ožívá jejich mladá duše umělce. Ona krása, hloubka i temný smysl pro humor přilákala do Jazz Docku staré i mladé posluchače, což bezesporu dokazuje, jak hudba spojuje generace. Carla Bley má zkrátka stále co ze svých skladatelských schopností předávat a je vidět, že od časů, kdy čerpala inspiraci z avantgardního prostředí v 60. letech v New Yorku, si nenechala vzít svoji tvůrčí svobodu.

Publikum také hudebníky na konci jejich takřka dvouhodinového vystoupení odměnilo zaslouženým potleskem, po němž se kapela decentně uklonila a opustila pódium. Jako skromně přišli ze svých stoliček od baru, tak se i taktně a tiše vzdálili a nám tak nezbývá než doufat, že jsme Carlu Bley neviděli naposledy, neboť ona má stále co v hudbě říci a kdo ji viděl a slyšel naživo, ví, že ona má stále mnoho plánů, co chce v hudbě ještě udělat.