Brazilská zpěvačka CéU do Prahy přijela představit převážně skladby ze své poslední desky s názvem Caravana Sereia Bloom. V této snaze přijela s kapelou v zajímavém složení. Kromě základní rytmiky basy a bicích doplňovaly složení nástrojů elektrická kytara, fender piáno a DJovský pultík.

Když tedy kolem osmé hodiny večer zasedli k těmto nástrojům i jejich majitelé, zjevila se na pódiu od prvního pohledu velmi sympatická zpěvačka CéU. Rozebírat její jednotlivé písně by zřejmě bylo asi zbytečné. Neboť základním motivem všech skladeb, které během večera zazněly, byl mix tradiční brazilské hudby s různými dalšími styly jako například reggae, afrobeat, rock, pop, blues a bůh ví, čeho dalšího ještě.

Tento nápad sám o sobě není vůbec špatný. Po prvotních problémech s nazvučením, kdy zvuk kapely zpočátku zněl, jako by se koncert odehrával ve sklenici od okurek, se brazilská rytmika úspěšně rozjela.

O výrazné doprovodné zvukové vychytávky se staral charismatický DJ, který kromě beatů přimíchával do této zvukové polévky samply klávesových i jiných nástrojů, včetně umělých sborových hlasů. Do back vokálů se ovšem zapojovala i téměř celá kapela, včetně kytaristy, který se celý večer držel převážně v doprovodné roli i ve chvíli, přesněji ve dvou skladbách, kdy zasedl k již zmíněnému fender pianu. K tomu lze jen dodat, že je škoda, že ho nevyužil za celý koncert vícekrát.

Mladá zpěvačka tak měla solidní zázemí k tomu, aby ohromovala publikum svým nádherným hlasem, který byl opravdu velmi výrazný, plný emocí, jak se na správnou brazilskou zpěvačku sluší a patří. Tím ovšem chvalozpěvy na kapelu víceméně končí.

Největší tragédií koncertu byl zřejmě prapodivný setlist, který působil, co se kvality týče, velmi nevyrovnaně. Při hlubším zamyšlení by se graficky kvalita písní dala vyjádřit dokonce sinusoidou. Tak působila totiž většina koncertu. Nahoru a dolů.

Dojem koncertu snižoval velmi nevyrovnaný repertoár

Od velmi výrazných a nadprůměrných experimentů, kdy se například zpěvačka pustila takřka až k progresivnímu rocku inklinující skladbě, následovala velmi tupě znějící pseudo-marleyovská pop-reggae tucárna, kterou nezachránilo ani lascivní tančení zpěvačky CéU.

Ačkoli některé skladby byly doslova geniální a plné latinskoamerického napětí a energie, stahovaly je dolů středněproudé písničky hodné komerčně popových televizních stanic, na kterých by podobné „helenkovské" tajtrlíkování člověk i čekal. Ne však tak u brazilské zpěvačky, která evidentně má na mnohem víc, než v Praze předvedla.

Vystoupení uběhlo poměrně rychle, a tak se diváci dočkali i několika přídavků na závěr, které bohužel opět potvrdily již výše zmíněné problémy s repertoárem. Živelně afrobeatovou skladbou uctila CéU africkou hudební legendu Fela Kutiho, následným kouskem opět dojem shodila tuctovou a hloupě předvídatelnou melodií, nad kterou nešlo než vrtět hlavou.

Navzdory všem negativům probíhal večer ve vcelku příjemné atmosféře, o kterou se svým sympatickým projevem postarala frontmanka, jejíž portugalská mluva i zpěv působily velmi roztomilým dojmem, který zachraňoval i nevyrovnaný repertoár.

Není tedy lehké vyjádřit myšlenkový závěr o dojmech z koncertu, neboť ony nadprůměrné a úžasné hudební experimenty průběžně shazovaly přes palubu tuctové písničky, které by do budoucna brazilská kráska měla ze svého písničkového arzenálu určitě vyřadit.