Středeční koncert v brněnské Hale Vodova začal bez osmi minut naprosto přesně na čas, což se u takovýchto velkých akcí nestává tak často. V době, kdy se tedy ještě někteří prodírali podvečerními brněnskými zácpami, oba protagonisté již přicházeli za velkého potlesku na pódium. Jak už bývá u Bobbyho McFerrina zvykem, na pódiu se kromě krásného křídla těsnalo i několik desítek míst k sezení pro diváky, kteří chtěli zažít muzikantská kouzla obou pánů doslova z první ruky.

Je zcela jisté, že "utáhnout" halu jen s pomocí klavíru a lidského hlasu (pravda, ne zrovna obyčejného) chce pořádný kus zkušeností a umění a ačkoli zejména v první polovině koncertu bylo několik míst, kdy neběželo vše na 100%, ukázalo se, že oba pánové nemají s udržením pozornosti takového počtu lidí příliš problém. Schopnost spontánní improvizace a komunikace s publikem ovládá zejména Bobby McFerrin dokonale a to se koneckonců ukázalo již po několika desítkách vteřin, kdy bravurně zakomponoval do improvizované úvodní skladby nehodu, při které mu jakýsi předmět spadl do oka. Situace v jednu chvíli vypadala i poměrně vážně, to když musel na chvíli i opustit pódium (Corea mezitím jen tak mimochodem halu improvizovaně rozezpíval), ale naštěstí byl po několika minutách zpět.

Zapojit publikum se však podařilo v průběhu večera vícekrát. Vrcholem v tomto směru bylo společné zpívání známé skladby Take Five, při které mimojiné zasedl za křídlo i Bobby Mcferrin a dokázal, že hrát i sólovat na tento nástroj mu problém rozhodně nedělá. Chick Corea si sem tam pochopitelně také nějaké to sólo střihnul a bylo vždy skvělé. Zejména jeho sólový výkon uprostřed večera, kdy si pohrál i s různými technikami brnkání a tlumení klavírních strun, byl perfektní. U málokoho se zdá hraní na klavír tak "jednoduché a lehké" jako v jeho podání. Navíc byla jeho hra velice nápaditá, dynamická, jen tu a tam prostoupená rychlými běhy, které on bezesporu umí dokonale, ale rozhodně netvoří osu jeho techniky.

Skvělé byly i výkony vybraných jednotlivců z řad diváků, které Bobby McFerrin často také do děje na pódiu zapojuje. Nejprve se blýskl skvělým pěveckým výkonem ve skladbě Autumn Leaves jeden z diváků a posléze si přišel s pány zasólovat na příčnou flétnu do stejné skladby i známý český saxofonista a flétnista Michal Žáček. Zejména jeho výkon Bobbyho McFerrina nadchl a samozřejmě i celou halu, která hudebníkovi zcela zaslouženě věnovala dlouhý aplaus. Snad jen škoda, že se Michal Žáček nezdržel ještě na poslední skladbu Spain, kde je právě zvuk příčné flétny legendární. Závěrečná skladba, ať je ohraná a některými muzikanty už trochu proklínaná jak chce, byla skvělá. Oba interpreti její strukturou jemně a zcela jistě proplouvali, improvizovali a na závěr předvedli dokonalé "fázové posunutí" vzájemně do sebe hraných témat. Závěr, jak má být. Posléze dlouhé vytleskávání, jeden přídavek a koncert byl u konce.

Koncert si posluchači bezesporu užili a nezbývá, než se těšit, jaké překvapení pro nás organizátoři Jazzfestu připraví příště.