Očekávání před čtvrtečním koncertem byla veliká a nutno už v úvodu zmínit, že byla naplněna na 110 %. Gilad Hekselman je bezesporu jedním z leaderů současného kytarového jazzu a co víc, nevyniká jen jako výtečný instrumentalista, ale také i jako skladatel. Nutno jedním dechem podotknout, že jeho spoluhráči, klavírista Aaron Parks a bubeník Kendrick Scott, pak stojí ve své kategorii také na špičce.

Pokud by šlo koncert charakterizovat jedním slovem, což by ale bylo samo o sobě nedostačující, bylo by to slovo uvolněnost. Uvolněnost, kterou jasně na první pohled charakterizovaly na pódiu postavené dvě bedny od piva, které Aaron Parks použil jako improvizovaný stoleček pod svůj Apple. Však jde přece o hudbu, ne? Náplň koncertu byla velmi rozmanitá a Hekselman nám dal jasně najevo, že ačkoli pochází z Izraele, v New Yorku, kde v současnosti žije, evidentně nasál mnoho vlivů. Zazněly zadumanější a intimnější skladby, jemná bluesovější skladba s krásnou country melodií (Do Re Mi Fa Sol), ale i složitější a rychlejší skladby, kde se člověk jen stěží dopočítal a byly dost "za roh".

Velká výhoda Hekselmanovy hudby, a to by šlo jistě srovnat částečně s Patem Methenym, je však v tom, že i složité skladby často zní velmi jednoduše. Hekselman je v první řadě totiž melodik (opět další spojitost s Methenym) a jeho skladby jsou natolik přístupné, že si je člověk může, nebo alespoň některé jejich motivy, i zpívat (například VBlues či Clap Clap). To vše zdobí jeho nádherný sametový tón a skvělé nápady v sólech, které jsou pro něj typické. Dalším důvodem, proč jeho trio zní tak uvolněně, je patrně i jejich přístup k base. O úlohu nejnižších frekvencí se totiž dělí Parks s Hekselmanem. Právě to, že basu hrají dva lidé a navíc na atypické nástroje, dává jejich hudbě jakousi další lehkost a nový rozměr.

Koncert ovšem nebyl jen představením Gilada Hekselmana. I jeho spoluhráči předváděli strhující výkony. Celkově měl člověk dojem dokonalého napojení, nadhledu a skvělé sehranosti. Reakce a vnímavost Kendricka Scotta na ostatní spoluhráče byla často opravdu nepochopitelná.

Aaron Parks střídal klávesové nástroje, ale celkově hrál zejména na místní křídlo a Fender piano. Ostatní, spíše syntetičtější zvuky, přenechával spíše Hekselmanovi. Kromě hudebních aspektů koncertu nutno zmínit i skvělou komunikaci s publikem. Ve skladbě Clap Clap zapojilo trio i publikum, což nutno podotknout není na takovýchto jazzových koncertech zcela typické. Hekselman se navíc projevil jako člověk se smyslem pro příjemný a pichlavý ironický humor, což celkovou atmosféru během večera ještě více odlehčilo. Doufejme, že Gilada Hekselmana se svým triem zase brzy uslyšíme.