Marie Rottrová otevírala páteční program na Česká Spořitelna Stage a byla to přesně ta Marie Rottrová, kterou všichni znají. Vitální, usměvavá, v černých brýlích, které byly pro většinu účastníků nedílnou součástí posledních dvou slunečných a horkých dní. Její zpěv je vzhledem k již úctyhodnému věku, na který ale rozhodně nevypadá, stále ve skvělé formě a její chytlavé melodie si i kdekdo z o několik generací mladších účastníků zpíval ještě odpoledne. Budiž to největší chvála a úspěch její kariéry.

Druhou ženou v pořadí byla Joss Stone. Nelze říct, že by energické blondýnce, ze které sršel sexappeal, šlo všechno věřit, ale nelze než souhlasit, že hodně odvážné přirovnání jako "bílá Aretha Franklin" se zakládá na pravdě. Bluesově laděný repertoár se obešel bez výraznějších pódiových efektů a její výkon tak působil hodně prostě, v tom nejlepším slova smyslu. To večerní koncert Jessie J byl jiný vesmír. Upřímná zpěvačka, která se nebála i hodně mluvit, což někteří oceňovali, jiní spíš zatracovali. Dokázala, že na živo se její hudba poslouchá mnohem lépe, než často výrazně popově laděné desky. Dávala velký prostor kapele, skvěle komunikovala a excelentně zpívala. I když nemohu posoudit její koncert v celé délce, i z několika skladeb bylo jasné, že tato zpěvačka opravdu umí a následné zhodnocení některých účastníků jako možná nejlepší koncert celého festivalu, není příliš překvapující.

Z českých zástupců se v pátek na scéně objevil například Michal Ambrož se svou kapelou Hudba Praha, která přilákala na Kofola Stage opravdu mnoho lidí. Kapela hrála jako o život a stěží se na pódium vešla. Bohužel, a neplatilo to jen o tomto koncertu, hlas Michala Ambrože byl zvukově velmi nekonkrétní a utopený, což byla jediná škoda tohoto jinak skvělého koncertu.

Jeden z nejsilnějších zážitků celého dne ale přinesla Fresh Stage a koncert kapely Black Pistol Fire. Duo (!!) kytaristy Kevina McKeowna a bubeníka Erica Owena vrátilo všechny pod pódiem do časů divokých festivalů 60. a 70. let (a to včetně kytaristových výletů do publika). Od první vteřiny neskutečný tlak a energie, skvělá muzika a šokující byla skutečnost, že kapela ne zrovna malou část celého koncertu hrála bez basy (jen v některých částech basu hrál na keyboard Eric Owen levou rukou). Kdo nevěří, že takováto směsice rocku, punku a psychedelie může uspět bez baskytary, ten si je musí poslechnout, nejlépe naživo.

Před půlnocí to na Drive Stage rozjeli experimentální Algiers, kteří byli opravdu nahlas. Předpůlnoční nářez jen trochu zkalil dojem z výkonu zpěváka a kytaristy Franklina Jamese Fischera, jehož hendrixovská stylizace byla místy až trochu moc. Těm, kterým se ještě nechtělo spát, mohli se před spaním dokonale naladit od jedné hodiny v Gongu na koncertě třech výrazných zpěvaček domácí scény - triu Barová, Dusilová a Hlavenková.

Podobně jako v minulých dnech i poslední den festivalu rozjížděla na hlavní scéně česká kapela. Tentokrát Mig 21 s Jiřím Macháčkem v čele. Kdo si chtěl zazpívat známé písničky, a nebo dělat pět minut mexické vlny napříč několika tisícovým davem na různé způsoby, nesměl na tomto koncertu chybět. A Jiří Macháček, kterému by prošlo snad všechno, exceloval. Snad je to výhradně česká vlastnost, ale někdy se umíme nebrat vážně a to celkový dojem z hudby výrazně nadlehčuje. A to Mig 21 opravdu umí.

Podobného ražení je i Seasick Steve, který mimochodem hned z úvodu pogratuloval, jak skvělou kapelu (Mig 21) máme. Hrál totiž na hlavní stage právě po nich. Velké charisma, dřevní blues hraný na všechno, co alespoň trochu rezonuje a k čemu se dá připevnit snímač, a velká dávka nadhledu. I Seasick Steve poměrně dost mluvil a mluvil moc pěkně. Řekl například to, jak skvělé je hrát pro nejlepší šéfy na světě. Dle jeho slov totiž všichni posluchači jsou jeho nadřízení. Pravda, jednoduché a prosté blues již ke konci celého koncertu mělo tendenci trochu nudit, ale to se snažil Seasick Steve vyvážit energií poháněnou i lahví vína, kterou si s sebou na pódium na začátku přinesl. Ano, i jemu patrně projde, v tom dobrém slova smyslu, na pódiu všechno.

Na Full Moon Stage se v podvečer objevily Core Belief. Z předchozí věty lze vydedukovat, že se kapela skládala ze samých žen, konkrétně ze 3 kamárádek z Rakovníka, který se tímto zařadil na vrchol, co se týče líhně takovýchto talentů (minimálně v poměru k počtu obyvatel daného města). Jejich alternativní rock se příjemně poslouchal a drobná zaváhání pak dostatečně vyvažoval zpěv Terezy Novákové, která by ale mohla zpívat klidně i víc. Večer na natřískané Fresh Stage pak patřil zpěvačce Alice Merton. Tanečnější rock, osobitý zpěv a spousta energie dostala několik tisíc lidí opravdu do varu. A zvídavějším neunikly ani klávesistovy hrátky s vocodérem.

Colours of Ostrava 2018 se pomalu stávaly minulostí. Na hlavní scéně ještě dominovala Grace Jones se svými převleky a na Kofole se s diváky loučila ve velkém stylu monstrózním tlakem kapela Hentai Corporation, která pomalu ale jistě nemá ve svém žánru u nás konkurenci.

Letošní Colours byly ve znamení zpěvaček, tak uvidíme, čím nás překvapí organizátoři příští rok. Třeba i kapelou London Grammar, která, jako jeden z taháků festivalu, nakonec nemohla kvůli nemoci dorazit.