Úvod večera patřil dvojici Antonín Dlapa a Jen Hovorka. Ti rozproudili pozvolna se plnící sál směsí elektronických beatů, smyček v kombinaci s Dlapovou syntetickou baskytarou a jazzovými klavírními výpady Jena Hovorky. Klukům to šlapalo dokonale a bylo slyšet, že instrumentálně jsou velmi na výši. Ve druhé půlce svého vystoupení se navíc blýskl Jen Hovorka skvělým beatboxovým sólem. Jejich krátké vystoupení bylo o komunikaci, radosti a bylo vystavěné a nápadité. Bylo tak takřka přesným opakem toho, co o několik desítek minut později předvedl Alfa Mist.

Ve vyprodaném sále Akropole začal koncert kolem půl deváté a už od prvních vteřin zaplnil sál skvělý zvuk. Každý nástroj byl čitelný a celek dobře vyvážený. Hudba kapely je svým způsobem hodně jednotvárná (ne ve špatném slova smyslu) a často i poměrně dost ambientní, takže špatný zvuk by celou atmosféru hodně znehodnotil. To se ovšem nestalo a člověk se mohl pomalu ponořit do zadumané Alfa Mistovy hudby.

První skladba, krátké téma a pak přišlo představení sólistů. Na trubku navodil atmosféru Johny Woodham, který střídal klasický zvuk trubky s naefektovaným wah-wah zvukem. Hrál skvěle a právem sklidil bouřlivý potlesk. To samé platilo i u kytaristy Jamieho Leeminga, jehož hraní mě osobně na poslední desce Antiphon velmi bavilo. Následovalo glasperovsky pojaté sólo frontmana Alfa Mista, který střídal Fender Rhodes s klasickým zvukem piana.

Stejný model včetně délky všech sól, pořadí a zvuku se opakoval i při druhé skladbě. Při třetí už měl však člověk pocit, že není něco v pořádku. Uběhlo totiž 30 minut koncertu a z pódia, kromě skvělých sól, nic nešlo. Vše ještě více podkresloval fakt, že za celou dobu se na pódiu takřka nikdo, ba ani náznakem, neusmál a takřka všichni tak působili dojmem, že je koncert absolutně nebaví. Těžko říct, jaké byly důvody, ale výsledek působil velmi neosobně a odosobněně.

Druhá polovina a především poslední třetina koncertu byla naštěstí lepší, než předchozí části. První čerstvý závan vzduchu po více než 45 minutách navodil zpěv baskytaristky Kay Thomas-Dyke. Nový element v podobě hlasu celou atmosféru výrazně pozvedl, ačkoli jsem se i tak nemohl zbavit dojmu, že hlasový projev a nasazení je dosti bez zájmu. Koncert spěl do finále, gradoval a bylo cítit, že sólisté se rozehřáli a více uvolnili. Zcela na závěr zazněla i nejznámější, soudě dle okamžité reakce publika, skladba kapely Keep On. Nic naplat. Celkový dojem z koncertu ani znatelně lepší druhá polovina koncertu nespravila.

Alfa Mist je kapela plná skvělých muzikantů. To vše ale neobstojí, pokud v muzice není jistá forma uvolněnosti a otevřenosti. Ta bohužel z pódia Akropole cítit nebyla.