Bratrské či sesterské spojení v hudbě není zas až tak vzácné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jména jako First Aid Kit, Larkin Poe či právě The Wood Brothers mají však přece jen společné ještě něco jiného. Jakési neobvyklé a hlubší propojení. Možná vzpomínky a zkušenosti z let společného jamování v útlém věku, které celkovému projevu dává větší hloubku a navíc nebývale dobře funguje v žánrech, jako jsou folk, blues a country. Ale dost zbytečného škatulkování a filozofování a začněme pěkně popořadě.
Hlavní aktéři večera si tentokrát pozvali předkapelu a už od prvních vteřin bylo jasné, že těžko by si člověk představil lepší volbu, než po všech stránkách 
atraktivní zpěvačku Logan Brill s doprovodným kytaristou Jessem Grommetem. Stačilo prvních pár slov, první akord na akustického Gibsona a za lehce přivřenými víčky člověk cítil přesně to zajímavé souznění jako po prvním hltu whisky z Tennessee, ze kterého Logan pochází. Ani ne deset skladeb, perfektní zpěv i texty, žádné přehrávání či náznak nepřirozené pózy. Milovnice Bonnie Raitt (mimochodem zahrála krásnou a dojemnou skladbu inspirovanou právě jí) by s přehledem jen ve dvou utáhla samostatný koncert a její písně by byla radost poslouchat i delší dobu než jen úvodní půl hodinu. A na závěr překvapivý refrén pinkfloydovské Wish You Were Here zahraný "po americku", a který si zazpíval i takřka zcela natřískaný Jazz Dock.
Vezměte lásku k hudbě, kterou hrajete od dětství, přidejte obrovský talent a dar pro texty, jednoho virtuózního hráče na kontrabas, jednoho excelentního multiinstrumentalistu a tři bezchybné hlasy, které, když se spojí, dokážou dle potřeby buď pohladit na duši, anebo rozklepat okenní tabulky. To je "jednoduchý" recept na kapelu jménem The Wood Brothers. Právě obrovská pokora a láska k tradiční, jak se někdy říká „roots music", kytaristy a skladatele Olivera Wooda dohromady se zkušenostmi a virtuozitou jeho bratra kontrabasisty Chrise Wooda, který basové linky opepřuje všemi možnými "najazzlými" vlivy získanými ve veleúspěšném funk-jazzovém triu Medeski, Martin & Wood, utváří celkový ráz kapely. Jejich "jednoduché" písničky jsou zaranžovány netradičně, originálně a z každé vteřiny je cítit obrovská muzikálnost, přestože není často primárně přiznaná a prvoplánově akcentovaná. A tím vším prostupuje každou vteřinu úcta a důraz na zachování přesně toho písničkářského fluida, které dokáže navodit obrazy amerických plání a opuštěných silnic, ačkoliv na nich člověk nikdy nestál. Navíc profesionální a nenucená komunikace s publikem, vtipné průpovídky a trochu přirozeného showmanského umu k tomu, ale to přece k této hudbě patří!
Žádná velká sóla se v Jazz Docku nekonala a proč také? Nebylo potřeba. A když, pak byla odměněna bouřlivým potleskem, ať už to bylo sólo na foukací harmoniku kontrabasisty (!) Chrise Wooda, který se samozřejmě po celou dobu sám doprovázel, anebo skvělé sólo na Wurlitzera v podání bubeníka Jano
Rixe. Ano, i on se po dobu, kdy pravou rukou sázel sólo na klávesy, doprovázel současně na bicí. A občas člověk opravdu nechápal, jak to může zvládat dohromady. Právě Jano Rix, mimochodem i hráč na svůj vlastnoručně vytvořený perkusivní nástroj Shuitar, je občas považován za jakéhosi "muže v pozadí". Všem bylo ale včera jasné, že tato charakteristika opravdu není na místě. Název The Wood Brothers odkazuje sice k leaderské dvojici bratrů Woodových, ale slovo dvojice zaslouží možná dvojité uvozovky. Právě bez třetího člena Jano Rixe, duchovního bratra Wooda - jak 
poznamenal Oliver Wood, by The Wood Brothers nebyli The Wood Brothers v pravém slova smyslu.
Těžko rozepisovat jednotlivé skladby, přičemž u řady z nich jste cítili, že je znáte a rozumíte jim, ačkoli je slyšíte poprvé. Přibližně ve druhé třetině koncertu však Chris Wood nainstaloval na pódium starý uhlíkový mikrofon, kolem kterého se všichni bratři seskupili (Jano Rix si navíc vzal bubenické štětky a svůj pověstný Shuitar) a začali hrát. Jen tak. Atmosféra se pak stala ještě více intimnější, hudba se stala ještě více hmatatelnější, a dostavil se pocit, že The Wood Brothers hrají jen pro vás v obývacím pokoji. Tato vsuvka byla navíc ještě obohacena návratem Logan Brill a Jesse Grommeta a dohromady si všichni střihli krásnou a tklivou bluesovou píseň. Právě po tomto momentu a následných několika skladbách měl přijít závěr, čímž by se koncert The Wood Brothers přesunul do sféry extatického zážitku.
Bohužel, z mého čistě subjektivního pohledu, bylo posledních několik, ač naprosto skvělých, skladeb před koncem už za pomyslnou hranou. Přece jen tříhodinové (včetně předkapely) stání ke konci již způsobí menší diskomfort. Tato droboulinká vada na kráse ovšem nemůže ani v nejmenším potlačit fakt, o jak výjimečný koncert se jednalo. Kromě všeho ostatního nutno vyzdvihnout zvuk, který byl "jako z desky". Samotný závěr se pak nesl v duchu dvou přídavků a samozřejmě standing ovation (to není v Jazz Docku zcela typické). Jediná rada na závěr by měla být adresována těm, kteří The Wood Brothers naživo ještě neslyšeli. A je velmi prostá. Jděte na jejich koncert, nebudete litovat!
