Fakt, že Chris Potter přijel s kapelou, kde obměnil klávesistu za baskytaristu, způsobil, že koncert se nesl převážně v úžasně drtivé síle rytmiky. Té kraloval na basu Fima Ephron, jenž s nádherně barevnými tóny trefně posiloval drtivé groovy, na kterých stála většina Potterových skladeb toho večera.

Čtěte také: Struny podzimu přivítají osmdesátiletého Waynea Shortera

Další osobností byl bezesporu bubeník Nate Smith. Ten prokázal znalost jazzové historie, ze které si evidentně pro svůj divoký styl hry vzal to nejlepší. Dalece přesáhl pozici doprovodnou, naopak povýšil bicí na nástroj, kterým rozvíjel groovy svými skoro až permanentními sóly, která ovšem nepřekračovala přitom onu hranici rytmické posily. Takový Billy Cobham by ho za tento výkon jistě pochválil.

S takovouto divokou sílou za zády se pak kytaristovi Adamovi Rogersovi a samozřejmě samotnému Chrisovi Potterovi mohlo hrát více než dobře. Na příjemně vystavěných groovech při skladbách si oba dokázali vyhrávat s jemnými tóny, aby následně mohli i pěkně zazlobit. Ono zlobení se projevovalo u Chrise Pottera v tom, že v jazzových a funkových pasážích skladeb, a že jich nebylo málo, rozjížděl pekelně divoká sóla, která stavěl na přesném frázování a rytmické údernosti.

Chris Potter přivezl do Prahy zkušenou kapelu, zazářil bubeník Nate Smith

Vytvořil tak v klubu nádhernou atmosféru, jež rozhýbala početné publikum, které na koncert amerického hudebníka dorazilo. Projekt Underground je jeden z mnoha projektů, se kterými Chris Potter cestuje po světě. Nicméně již podle názvu tohoto je patrné, že v tomto případě se jedná o drsnější jazzovější formu koncertu, což se setkalo u publika s velkým nadšením, neboť takové energie, která prýštila z kapely, se přeci jen v našich podmínkách tolik nevidí.

Je nutno též ocenit výkon kytarista Adama Rogerse. Ten nápaditě doprovázel sóla svého saxofonového kolegy tak, že groovy poté byly ještě údernější a funkověji více taneční. Když poté došla řada na jeho sólo, a že jich během koncertu měl hodně, dokázal si záhy získat pozornost diváků, neboť svojí dokonalou hráčskou technikou skoro až připomněl Potterova dřívějšího hudebního partnera – Pata Methenyho. Nicméně Rogersův styl byl unikátní a zaslouží si stejný obdiv jako zbytek kapely, která podávala opravdu vrcholové jazzové výkony.

Svým koncertem Chris Potter ukázal, že ne nadarmo je celosvětově uznáván jako jeden z nejlepších jazzových saxofonistů současnosti. Čeho se mu ještě nedostává na zkušenostech, kterých pravda už má také mnoho, to dohání na koncertní divokosti. Je až obdivuhodné, že jeho plíce ustály takové výkony, jako předváděl v po povodních obnoveném klubu Jazz Dock. Zbývá jen vyjádřit díky za skvělý koncert a těšit se, že do našich končin si znovu najde cestu. Fotografie z koncertu si můžete prohlédnout zde.