Jaga Jazzist v posledních letech dobývala svět při koncertních turné s mimořádně úspěšnou deskou One-Armed Bandit. Když navíc letos vyšlo na jejich novém albu koncertní provedení těchto skladeb (nalezneme zde ovšem i písně z předchozí What We Must), na němž se podílel uznávaný Brittany Orchestra, překvapili tím určitě mnohé své fanoušky, neboť kapela už dávno sama o sobě fungovala jako malý orchestr. Jaké tedy mohlo asi být koncertní provedení, které norská skupina naplánovala i pro pražské posluchače.

Čtěte také: Jaga Jazzist - portrét (téměř) dvacetileté skupiny

Pro pražský koncert ovšem převzali roli tohoto tělesa Filharmonici města Prahy. A ti hned při prvních tónech písně One-Armed Bandit ukázali, že se na svoji účast pečlivě připravili. Velkolepé aranže, monumentálně vystavěné melodie, palety roztodivných, a přitom krásných, zvuků, skvělá sóla. Norská kapela nenechala od začátku nikoho na pochybách, že by nějak ztrácela dech.

Sympatický Martin Horntveth se ujal komunikace s publikem, kdy nešetřil chválou na české fanoušky, o kterých prohlásil, že jsou jeho nejoblíbenější. Mladými lidmi zaplněná Lucerna nešetřila na potlesku, neboť Jaga Jazzist pojala svůj koncert natolik precizně a monumentálně, že se až divákovi tajil dech.

Filharmonici města Prahy dodali ještě větší lesk již tak značně komplikovaným skladbám, jaké jinak hraje Jaga Jazzist v klasickém devítičlenném uskupení. Kapela sem opravdu přijela v úžasném obsazení. Kromě základního trojlístku sourozenců – Larse, Martina a Line Horntvethových, předváděl svůj um například na trubku Mathias Eick, Even Ormestad si pohrával se zvukovými efekty, když zrovna nehrál na baskytaru. Těžko někoho v této skupině stavět více na odiv, nebylo by to fér, neboť Jaga Jazzist zkrátka funguje jako dokonale seřízený stroj, jehož výkon stojí na bezchybné souhře jednotlivých ozubených koleček, která představují její členové.

Line Horntveth zaujala svojí hrou na tubu i jiné nástroje

Co se týče sourozenců Horntvethových, ti po celou dobu koncertu odváděli obdivuhodné výkony. Když v drtivé palbě nepravidelných úderů bubeníkovi Martinovi Horntvethovi nestačila jeho souprava, vypomáhal si bušením do samotné pódiové konstrukce a těžko říct, jestli tak činil nevědomky v zápalu opojení z monumentální hudby, či prostě jen tak konal pro pobavení diváků. S jistotou se nedá potvrdit ani jedno. Poctivou práci odváděla rovněž jeho sestra Line. Ta se ve vypjatých dramatických momentech koncertu zapojovala svým hlasem do rytmu melodie. To ovšem šlo jen ve chvíli, kdy nepřebíhala mezi tubou, perkusemi či flétnou. I na mohutně stavěnou seveřanku těch rolí bylo až dost, přesto nedávala prostor pochybnostem, že by něco nezvládala. Naopak. Její výkon byl za hranicemi chápání běžného diváka.

Ovšem zbývá ještě jeden sourozenec – Lars Horntveth. Ten rovněž potvrdil svoji multiinstrumentalitu, když během koncertu doslova běhal mezi klavírem (ve skladbě Toccata, kdy vypomáhal při dvouhře svému kolegovi Moenovi), kytarou, bassklarinetem, klávesami a mnoha zvukovými efekty, jimiž uhnětával onu fantasticky futuristickou atmosféru celého koncertu. Zkrátka opravdu neměl příležitost zahálet a jen těžko se chápe, jak dokáže tento blonďatý Viking podávat takové vrcholové výkony po celou dobu vystoupení.

Jaga Jazzist je skvěle sehraná skupina, která se léty dřiny naučila v hudbě pracovat s mnoha prvky, jimiž si získává takový věhlas na světových scénách. Základem je bezpochyby vynikající rytmika, která s až šíleným přeskakováním funguje bezchybně, čímž vytváří komplikované pasáže, na nichž poté ostatní členové malují své zvukové koláže. Zvuky užívané při koncertu jsou kapitolou samy o sobě. Jedovatě vymazlené tóny varhan, kytar, fender piana, všemožné elektronické efekty – tím vším Jaga dokáže zaujmout. Nicméně jejich smysl pro nápaditě načasovanou dramatičnost skladeb je dalším důležitým prvkem v jejich skladbách.

Časté změny nálad skladeb nenechávají posluchače ani na moment usnout na vavřínech. Každý náročnější posluchač se musí cítit v sedmém nebi, když je ve stálém očekávání změny melodie. Nejistota je trumf, se kterým Lars Horntveth rád pracuje, publikum tímto drží v šachu, a to se tak nemá nejmenší šanci nudit. A v Praze se o tom mohli přítomní přesvědčit dostatečně při takřka hodinu a půl dlouhém vystoupení.

Po zahrání základního setu písní z desky Live With Britten Sinfonia, kdy zazněla i skladba Prungen, jež byla složena čistě pro toto orchestrální propojení, se diváci dočkali po mohutném vytleskání také dvou přídavků. Jaga Jazzist tak ještě zahrála například divoký kompoziční kousek Touch of Evil. Při té již bylo trochu poznat, jak těžkou práci museli mít s ozvučením samotní zvukaři koncertu, neboť zde snad vůbec poprvé během večera začaly některé zvukové plochy maličko splývat. Nicméně tento zanedbatelný fakt neovlivnil naštěstí nijak vnímání skladby. Naopak je zázrak, že zvukaři si s tak náročným koncertem poradili se vší grácií, neboť to nebylo určitě vůbec nic lehkého.

Škatulkáři pláčí, publikum se baví

Koncert Jagy Jazzist pravděpodobně předčil očekávání mnohých, neboť kromě vrcholových výkonů jejích členů si zaslouží pochválit i Filharmonici města Prahy, kteří svoji roli při tomto megalomanském vystoupení pojali jako výzvu, v níž obstáli na výbornou, neboť prokázali svoji schopnost se plynně propojit se skupinou, jejíž náročné multižánrové fúze dělají vrásky na čele těm, kteří si rádi řadí kapely do jednotlivých stylových šuplíčků.

Norská kapela právě těmto lidem dala v Praze vzkaz, že takto to již opravdu dávno nefunguje, neboť přirozeně dokázala zaujmout jistě diváky rockové, jazzové, ale i příznivce například elektroniky či orchestrální hudby. Všechny tyto skupiny si na Jaze najdou totiž to své.