Předvánoční spojení Beatfestu a putovní akce Christmas Metal Symphony oslovilo obrovskou masu domácích fanoušků. Jak by také ne, když koncertů v rámci turné bylo díky velkému vytížení účinkujících vyhlášeno pouhých čtrnáct pro celou Evropu? K tomuto sdělení stačí už jen přidat pár velmi, velmi zvučných jmen a máte skoro tak dobrý recept na trhák, jako když s legendární kapelou potřetí ohlásíte poslední turné. Zmíníte se navíc jen tak mimochodem o orchestru a lidé vám lístky trhají z rukou i s posledními články prstů.

Prohlédněte si také fotoreport Evy Makovské

Není proto divu, že se do Incheba Areny před osmou pokoušelo natlačit velké množství lidí, která vyvrcholila tím, že se všichni nakonec ve zdraví namačkali do haly, která doslova praskala ve švech. Fronta na záchodech byla skoro tak dlouhá, jako fronta na občerstvení. Šatna se dovnitř jednoduše nevešla, proto každý se svými zimními svršky naložil, jak uměl, ti měkčí je někam odložili a bedlivě hlídali, ti tvrdší si je nechali na sobě po celou dobu trvání koncertu. Největší tvrďáci dorazili v džínových bundách a měli vystaráno.

Čtěte také: Powerwolf znesvětili prostory Retro Music Hall

V osm hodin, tedy přesně podle harmonogramu, otevřel koncert Magnum Opus Orchestra s instrumentálkou CiR Anthem. Oblast za plexisklem byla umně snímána a všechny sekce byly ve zvuku z reproduktorů rovnoměrně zastoupeny, což není na akcích tohoto typu úplně běžné. Po úvodu na pódium vstoupil Chuck Billy a všechny přivítal, jak se sluší. Bez velkých cavyků se hned pustil do coverování Testament, odeřval skladby More Than Meets the Eye a Souls of Black.

Předešlý testimoniál o špičkovém zvuku vzal rázem za své. Orchestr, zpěvy i bicí byly zvukově výborné, ale kytary byly nevýrazně zahuhlané, zcela ztracené ve spektru ostatních nástrojů. Je jasné, že původním záměrem bylo nestavět zvuk pouze na kytarách, ale dát prostor orchestru, ale ve finále se díky přehnanému zatlačení kytar do pozadí z Christmas Metal Symphony stala jen Metal Symphony, což je škoda. Po prvních skladbách se nicméně zvuk kytar podstatně vylepšil na celkem použitelnou úroveň.

Vokály se však nesly nad doprovodnou hradbou a zpěváci jednoznačně ukazovali, že patří mezi světovou špičku. Billy předal po dvou písních pomyslné žezlo a vládcem pódia se na další tři fláky stal Michael Kiske. Diváci začali téměř okamžitě skandovat jeho jméno. I přes údajnou nemoc Kiske naprosto precizně a procítěně odzpíval tři songy Helloween - March of Time, Longing a I Want Out. Nezapomněl zmínit, že příští rok vyráží s Kaiem Hansenem na druhé turné se společným projektem Unisonic.

Štafetu dostal do ruky Udo Dirkschneider. Začal vlastní skladbou They Want War a plynule přešel do dvou obligátních vyřvávaček od Accept, konkrétně I'm a Rebel a Metal Heart. Tím skončila první půlka koncertu. Předěl vytvořil orchestr coverem Symphony X, The Odyssey, a na prkna se podruhé vrátil Chuck Billy, aby dodal třetí kousek Practice What You Preach, .

Ke slovu se dostala jediná frontwoman čnící ze zástupu zpěváků, Floor Jansen. Celkem podle očekávání začla písní od After Forever, My Pledge of Allegiance #1, při které jí asistoval Billy. Velmi zvláštní bylo zařazení coveru skupiny Heart, Alone. Příznivci jejího současného působení v Nightwish si přišli na své, když došlo i na Nemo. Diváci již byli pořádně rozjetí a Joacimu Cansovi nedělalo nejmenší problémy udržet je ve varu. Přispěl díly Hammerfall, jmenovitě Hearts on Fire a Last Man Standing.

Po vysoce položeném hlase přišlo o poznání hlubší peklo v podobě Joeyho Belladonny. Vystartoval skladbou Black Sabbath, Heaven and Hell, a navázal písněmi Anthrax, Anti-Social a Madhouse. Posledním výstřelem, který rozhýbal všechny přítomné, byla tradiční vyřvávačka AC/DC, Hightway to Hell. Po tomto klišé už mohlo přijít v podstatě cokoliv. Phantom of the Opera byl vcelku logickým vyústěním celé show, nicméně zprvu zvláštní duet Jansen/Cans se ukázal jako poměrně zajímavý.

Na minutu přesně dvouhodinový program skončil společným odzpívání písně Silent Night a bez loučení, přídavků, nebo čehokoliv dalšího, se protagonisté vypařili ze scény. Museli záhy vyrazit na další cestu, protože je hned následující den měl přivítat německý Obertraubling.

Christmas Metal Symphony byla velmi zajímavou akcí, která byla přehlídkou toho nejlepšího, co může metalová scéna nabídnout, ovšem plnohodnotný koncert kteréhokoliv z účinkujících nemohla ze své podstaty nahradit. Svůj účel však splnila na výbornou, všichni návštěvníci odcházeli s úsměvem na rtech a dávkou vánoční pohody v duši.