Je malý zázrak, že Coloseum se v Praze objevilo už krátce po svém vzniku v roce 1969, kdy byli na jazzovém festivalu ne zcela pochopenou avantgardou, a také nyní 45 let poté, kdy jsou milou vzpomínkou na doby, kdy ozdobou každé pořádné kapely byly Hammondovy varhany (tehdy i nyní je obsluhoval Dave Greenslade). Colosseum založil bubeník Jon Hiseman jako odnož Bluesbreakers Johna Mayalla, která se brzy osamostatnila. Tento muzikant hrál už v 60.letech na bicí mnohem lépe než většina tehdejších rockerů a dalo by se dokonce říci, že do nástupu jazzrockového krále Billyho Cobhama neměl konkurenci v Británii ani v USA. A díky rytmickému vkladu Jona Hisemana znělo Colosseum moderně i 19. listopadu v pražském Lucerna Music Baru.
Dalším původním tahounem Colossea je zpěvák Chris Farlowe. Jeho dramatický vokál se objevil již na průlomovém albu Colosseum Live, které lze považovat za prazáklad jazzrockové fúze ještě před Mahavishnu Orchestra. (Chris Farlowe byl ale i důležitou tváří hardrockové sestavy Atomic Rooster.) Přestože věk a choroby ho už trochu omezují v pohybu, hlas má stále jako zvon. Během improvizovaných pasáží si jako zkušený bluesman povídal s publikem a vyznal se ze svého obdivu k Ray Charlesovi i Jamesu Brownovi.
Jedinou ženou na pódiu byla saxofonistka Barbara Thompson, která svými sóly přibližovala Coloseum k jazzovým břehům. Shodou okolností je od roku 1967 manželkou Jona Hisemana, takže lze mluvit o víc než dokonalé souhře.
Jen relativně mladší krví Colossea je pětašedesátiletý kytarista Clem Clempson. I on už totiž v roce 1969 s Colosseem hrál. Jde o bravurního muzikanta, který nemá žádné žánrové omezení. A přestože mu aparatura na chvíli vypověděla poslušnost, Colosseum ani krátká technická přestávka nijak nezaskočila.. Roli spolehlivé rytmické opory plnil po celou dobu koncertu baskytarista Mark Clarke (dříve též Uriah Heep).
Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu skupiny Colosseum
Coloseum se v Praze připomnělo jako bluesrockový sextet, nejzajímavější ale byly momenty, kdy tento žánr překračovalo. Stalo se tak při připomínce nedávno zemřelého basisty Jacka Bruce, ale i v návratech ke kořenům. Až v druhé části koncertu došlo na hodně členitou skladbu Valentyne Suite. Coloseum se nikdy nebálo delších kompozic, a tak po hodně dramatickém bubenickém sóle Jona Hisemana nakonec zahrálo i svůj stěžejní kus Lost Angeles s Chrisem Farlowem. Bylo až dojemné, jak tito staří pánové a dáma dokázali pražské publikum rozvášnit k frenetickému jásotu.
