V pravé poledne se návštěvníkům otevřely brány do areálu sportovní haly Euronics a ta se postupně začala zaplňovat. Na úvodní kapelu, německé Winterstorm, již čekal před pódiem poměrně početný dav. Winterstorm se na něj vrhli se svým chytlavým mixem power a folkmetalu, což dav přivítal s nadšením. Zpěvák Alexander Schirmer, jehož oděvu vévodily kožené náramky, běhal po pódiu, hopsal okolo mikrofonu a chvílemi i hrál na imaginární housle. Rozhýbat publikum pro něj byla hračka. 

Po nich dostala svou třičtvrtěhodinu na pódiu skupina Heavatar, jejíž hudba je protkána klasickými melodiemi. Set zahájili skladbou Replica, uvozující album All My Kingdoms a halou se rozezěla melodie Bachovy Toccaty a fugy d-moll. Hudba Heavatar narozdíl od Winterstorm nebyla příliš dovádivá, ale s majestatností táhla kupředu. Kapelník Stefan Schmidt dokazoval, že krom skvělého napodobení zvuku kytary svým hlasem, které předvádí ve skupině Van Canto, umí i ve skutečnosti na tento strunný nástroj mistrně hrát. Na závěr vystoupení potěšil i fanoušky Manowar, když si se svými spoluhráči vystřihl cover jejich hitu Metal Daze.

Malým odpoledním vrcholem pak bylo následující vysoupení švédských Bloodbound. Plocha před pódiem, z kterého shlížel pekelník z přebalu nového alba Stormborn, se již zcela zaplnila, a tak na hecování Patrika Johanssona před začátkem skladby In the Name of Metal odpovídal mocný chór, který neslábl ani v dalších skladbách. Uvedení nových písní doprovázelo všeobecné nadšení a bylo vidět, že si premiéru (a vlastně i celé vystoupení), skvěle užívá kromě Johanssona i celá kapela. Před koncem koncertu pak Patrik oznámil, že Bloodbound vystoupí i na letních Masters of Rock, a tuto vynikajcí zprávu ještě vylepšil, když prohlásil, že vizovická show bude nahrávána na DVD. 

Na americkou kapelu Lizzy Borden v hale čekal jen zlomek publika, jež sledovalo předešlé Bloodbound. Jelikož kapela je u nás známá asi tolik, jako Olympic ve Spojených státech, většina návštěvníků se rozhodla raději uhasit žízeň a ukojit hlad ve stáncích před halou. Ta hrstka zvědavců, jež zůstala uvnitř, byla velice příjemně překvapena. Kapela to rozbalila s velkou parádou a zpěvák Lizzy Borden, který propůjčil jméno kapele, vyběhl na pódium oděný jako mumie a s maskou s dalšími dvěma obličeji. Ohromení diváci se nechali strhnout chytlavostí amerického heavy metalu a teatrální show přilákala zpět do haly skoro všechny. Lizzy Borden tak byli pro většinu přítomných svěžím překvapením a nečekaně dobrou zábavou.

Čekání na švédské Amaranthe se portáhlo asi o čtvrt hodiny, ale jakékoliv zárodky špatné nálady ihned rozehnala první skladba Digital World uvedená sci-fi intrem.  Fanoušci pod pódiem s nadšením skákali a ve zpěvu doprovázeli trio na pódiu. Vesele křepčící Elize Ryd potěšila zejména mužskou část publika, když po pár skladbách vyměnila elegantní dlouhé šaty za divoce střiženou minisukni, která se stala po koncertě předmětem mnohých diskuzí. Ale zpět k muzice. Amaranthe představili ve Zlíně nové album Massive Addictive, ze kterého kromě stejnojmenné skladby a již zmiňovaného Digital World zazněly také písně Trinity nebo Drop Dead Cynical. Skupina samozřejmě sáhla i po úspěšných hitech z předchozích alb a odzpívala například 1 000 000 Lightyears, Invincible nebo Burn With Me. Za zmínku také stojí dojemná Amaranthine, jejíž první sloku odzpívala Elize na podiu sama.

V předvádění pěveckého umění pokračovala i další účinkující kapela. Šestice hudebníků vystupující pod jménem Van Canto se svým acapella metalem toto umění ale posunula na úplně jinou úroveň. Když ve Zlíně rozbalili své brakataka, bombombombom a jiné vokální alternativy kytarového nářezu, odpovědělo publikum nadšeným výskáním. Stejně jako ostatní vystupující čerpali i Van Canto převážně z aktuálního alba, jehož obal s motivem polámaných kytar visel zpěvákům za zády. Neochudili však diváky ani o starší skladby jako If I Die in Battle, My Voice nebo Last Night of the Kings. U poslední zmiňované písně se mikrofonu chopil i bubeník Bastian Emig, aby podle slov Stefana Schmidta dokázal, že každý člen kapely umí zpívat.

Podívejte se také na fotogalerii: Zimní Masters of Rock 2014, 22. 11. 2014, Zlín

Stefan obstarával většinu komunikace s publikem - hecoval fanoušky k ovacím, zatímco členové Van Canto prolévali hrdla, a za odměnu publikum naučil zpívat ve třech jednoduchých krocích. V setu Van Canto samozřejmě nechyběly ani předělávky hitů slavných kapel. Kromě úryvku Master of Puppets si fanoušci užili písničky Primo Victoria a Wishmaster. Absolutní lahůdkou pak byla přídavková Fear of The Dark. Jediný drobný kaz skvělému vystoupení pro mě byly obnažené rekvizity čekající na hlavní hvězdu Edguy, které bez jakékoliv bariéry zcela neskrytě zíraly z pódia.

Zato pódiové aranžmá následujících deathmetalových matadorů Morbid Angel bylo potěchou pro oči. Plachtu s logem kapely uprostřed a charekteristickými pentagramy po bocích doplňovaly dvě zástěny s diabolickými kresbami. Dlouhá atmosferická intra ke skladbám ještě přidávala celkovému dojmu na démoničnosti. Když se kapela po minutě vřítila na pódium, fanoušci pod ním začali divoce jásat a v davu se otevřel neusínající circle pit. Morbid Angel při vystoupení ukázali, že se narozdíl od jiných kapel nepřijeli vykecávat. Promlouvání k publiku zkrátili jen na věcné uvedení skladeb, jako tomu bylo třeba u skladby World of Shit: "Když jsme tuto skladbu před více než dvaceti lety nahrávali, tak byla velice aktuální. A je aktuální stále, jelikož svět je stále plnej sraček." Koncert tak ubíhal v rychlém tempu a pod pódiem to vřelo. Avšak fanouškům energie nedocházela a téměř hodina a půl vystoupení se zdála být až nehezky krátká.

Naléhání však nepřineslo žádný přídavek, jelikož pódium už podstupovalo komplexní přestavbu pro hlavní hvězdy věčera, německé power metalové klauny Edguy. Zadní stěnu ozdobila vesmírná krajina s obrovitým měsícem uprostřed, boční rampy byly zdobeny modrými plachtami a na levé z nich už nějakou dobu vyčkával na svou chvíli nafukovací vesmírný policajt. Edguy nastoupili se skladbou Love Tyger a ovace ve chvíli, kdy na pódium napochodoval Tobias Sammet, by rozbyly každý dostupný decibelometr. Oblíbený frontman v průběhu večera bavil publikum různými vtípky - například na úvod skladby Superheroes málem dokázal posluchače přesvědčit, že následující skladbu chce upřímně a vážně věnovat jisté pro svět velice přínosné osobě, když ale na konci dojemného proslovu pronesl své jméno, plácli se všichni do čela.

V reakci na přání fanoušků k narozeninám také ironicky poděkoval: "Fakt díky, že mi připomínáte, že stárnu!".  Posléze se zájmem se podíval do jednoho z balíčků, které mu přistály na pódiu. "Hm tak copak to tu máme? Make up, který teda nepotřebuju. Paruku, kterou taky nepotřebuju! A viagru, kterou už vůbec nepotřebuju."  Další perlou byla reakce na fanouška, který dokázal po jedné z písní udržet jekot ještě několik sekund poté, co celá hala ztichla. "To je teda výdrž. Skoro jako Karel Gott," poznamenal na to Sammet a jal se zpívat legendární znělku z pohádky Včelka Mája.

I přes veškeré povídání stihli Edguy odehrát solidní porci muziky, a to včetně bubenického sóla, v rámci něhož Felix Bohnke bavil jak svým uměním, tak ztřeštěnými gesty a grimasami. I já, poměrně zarytý odpůrce bubenických sól, jsem si jeho kreace užil, a to díky tomu, že jejich část prováděl do rytmu v pozadí znějícího Imperial March ze Star Wars. I s plánovaným přídavkem obsahoval setlist skupiny patnáct skladeb, ze kterých je třeba zmínit na přání zahranou All the Clowns, Falcovu Rock Me Amadeus a také Space Police, při které se během chvíle nafoukl již zmíněný vesmírný policajt a neohroženě ve své obrovitosti hleděl za hranice davu pod pódiem. Vystoupení a celý festival pak uzavřela hitovka King of Fools.

Večer plný heavy metalu provoněný slivovicí tedy skončil a zanechal spokojené úsměvy na tvářích unavených návštěvníků. Jediným důvodem nespokojenosti by mohla být maximálně neochota slovenského uvaděče Stopeť Kilo splnit přání diváků. Ale prý se v létě dočkáme, a ty kozy nám konečně ukáže.