První rituál mám za sebou. Kabát, který je do mlhou zalitého města každoroční nutností, jsem už odevzdala chronicky hbitým šatnářkám. Stačil úkrok stranou, abych kromě známých tváří zaregistrovala také festivalové debutanty. Dark Leaves byli na letošní soutěži Blues Aperitiv, jejíž vítězství zaručuje nejméně dva roky účasti na zdejších pódiích, oproti svým dubnovým rivalům vpředu alespoň o koňskou délku. Není divu, polští kolegové jsou zárukou kvality, o to spíše, pokud se už na konkurencí nabité domácí půdě stali objevem roku.
Namísto tradičně importované nálože blues-rocku však krakovský septet do Šumperka přivezl svůj “krwawy folk”. Otřepané zmínky o místních, lakotou a chtíčem protkaných honitbách za čarodějnými silami se sice při referování o aktuálním dění chytám jako záchranného, z floskulí spleteného lana, při poslechu zakázaných tónů, kterými zpěvačkou pološeptaná Lolita přetéká, si nelze fantazijní výlet do říše zakázaných kouzel odpustit. Zastřený vokál Wiktorie Tabak, obklopený souhrou všech myslitelných druhů kytar a kapelnické harmoniky Łukasze Pietrzaka, se vestibulem nesl jako hustý, zádumčivostí nasáklý dým. Těžko se košatým přirovnáním při tak poeticky morbidním úvodu ubránit. Už několik let si přeju, aby podobně temných folkařů jezdilo do Šumperka víc. Svébytně totiž reprezentují jednu z mnoha zajímavých cest, kterými se bluesový odkaz může v současnosti ubírat.
U vítězů pravidelného festivalového přípitku nutno ještě chvíli zůstat. Když jsem loni na jaře uviděla vsetínskou (nebo hovězí?) partu Dazed and Confused, shodli jsme se s tehdejším doprovodem jasně - zpěvák to v sobě má tak nějak “od Pánaboha”. Se svým úsudkem jsme nezůstali o samotě, kapela si vzápětí, stejně jako letos Dark Leaves, odnesla cenu diváků a za půl roku už festival ve foyer zahajovala. Nemůžu si pomoct, ale z frenetického vibrata frontmana dostávám už poněkolikáté husí kůži. Jeho živelná aura přitom mile kontrastuje se zadumaným výrazem hlavního kytaristy, který dává tušit, že se pod jeho kloboukem skrývá hodinový strojek kapelního zvuku. Moravská parta stojí trochu bokem zdejšího subkulturního provozu, a že není svázaná malotržními dogmaty, je díky bohu znát. Nyní se, v o ženské vokály rozšířené a na postu basáka a kytaristy obměněné sestavě, postarala o první výkop v hlavním sálu. Přestože byli Dazed and Confused na úsměv skoupější než minule, jsou stále jasným důkazem, že lásku k bluesovým kořenům u nás není nutné defilovat křišťálovým drnkáním před profesionály na vltavském molu, ale dost dobře ji jde vyznávat i s kamarády mezi směnami v maloměstské fabrice.
Že bude tenhle ročník výjimečný vysokým číslem interpretů, kteří jsou buď na vrcholu kariéry, nebo čerstvými nositeli prestižních ocenění, bylo známo pěkných pár měsíců dopředu. Prvními z ověnčených, kteří opanovali druhou, teprve druhým rokem existující Jam Stage, byli španělští Noa & The Hell Drinkers. Kdo od nynějších vítězů European Blues Challenge očekával mámivou hispánskou odbočku, mohl být trochu zklamán. Místo latinských rytmů se dostavila osvědčená klasika v podobě silného ženského hlasu, výrazného pódiového projevu a řízné kytary, kterou běžně slýcháme v daleko pokročilejších hodinách festivalu. Kombinace ženy vamp a ostřejších vibrací patří v rámci zdejší dramaturgie k fungujícím stálicím a tahle variace patřila rozhodně k těm podařeným.
Pořadatelé sedmadvacátého ročníku přichystali návštěvníkům zásadní změnu - pravidlo jednoho účinkujícího padlo, nově se muzikanti o přízeň publika perou až na třech místech zároveň. Opouštět baskickou stroboskopickou show pro obvyklou lokaci v hlavním sálu bylo obtížné, svižné tempo štafety ale Krissy Matthews bez problémů udržel. Když jsem v rámci letošních příprav naposlouchávala tohle oznámené “wunderkid”, musela jsem se při rešerši jeho neobyčejného dětství ujistit, že se mi do uší line správný domácí úkol. Opravdu si kdysi tuhle smršť na pódium vyžádal kmotr blazeovaných licků, sám John Mayall? Z aury prepuberálního zázraku už ve třiceti vyžijete stěží, britsko-norskému kytaristovi se ale v dětství nasazenou laťku podařilo udržet, ba co víc, díky rockově přímým aranžím a humorně bilančním textům i zdárně překonat. Matthewse už díky silnějším riffům jako sólistu v Česku s přídomkem “heavy blues” uvedla před čtyřmi lety pořadatelská klika Stone Smoker, která se na dravější odnože stylu u nás specializuje.
Do Šumperka ale hudebník dorazil s novým playlistem, s těžištěm ve dva roky starém albu. S nahrávkami vzniklými historicky na pozadí koronavirových a následných osobních krizí se jako posluchači budeme přirozeně ještě chvíli potýkat, ne všechny budou ale znít sympaticky bezprostředně jako Matthewsovo Pizza blues man. Matthews servíroval energii rychleji než těsto na pizzu, o kterém zpívá, zpomalení přišlo snad jen v omamném duetu Why Are You Ashamed Of Me? s narozeniny slavící vokalistkou. Přetržená struna v závěru, pusa moderátorovi a pozvánka k baru - i tak můžou vrcholná patra současného žánrového zvuku vypadat. Drsně, vtipně i názorově zároveň.
Známé tváře nutně nemusí znamenat jen ty návštěvnické. Blues Alive je proslulý tím, že se na něj s oblibou vrací i velké zahraniční hvězdy. Takový je i příklad Jimmyho Carpentera, jehož saxofonové party jsou v branži vyhledávanou položkou. Jako usměvavého sidemana jsme ho v Šumperku zažili několikrát, poprvé však jako výrazného solitéra - zpěváka, kytaristu a v neposlední řadě samozřejmě dechaře. S nově nabytou rolí si Carpenter poradil na výbornou. Ačkoliv nejsem jeho cílovkou, mám z jeho přítomnosti velkou radost. Taková vystoupení odráží další velké plus festivalu - mnozí muzikanti jsou tu zkrátka jako doma a na jejich výkonu je to náležitě znát. Carpenter se zubil, hrál a zpíval, jako kdyby se na prknech kulturáku narodil. Na parketu by hledání hlavy, která by spontánní vyznání “I love Blues Alive!” Carpenterovi nevěřila, bylo sakra těžkým oříškem.
První dámské písničkářské sólo bylo silné. Původem od protinožců, ale usazená v nashvillském country Babylonu – na zvuku slidekytaristky Kary Grainger byla prestižní adresa patrná od prvního hrábnutí do strun. Grainger je na scéně etablovaným jménem, mnohdy skloňovaným s tím, které patří Grammy ověnčené Bonnie Raitt. Její hudba pro mě byla zjevením. Z povrchního očekávání hřejivé americany mě vyléčil daleko hutnější, nepoddajný bluesový odstín, který Grainger ve své muzice udržela po celou dobu. V archivu osobních šumperských zážitků proto putovala do šuplíku nezapomenutelných, originálních ženských osobností, z něhož namátkou, i díky účasti Jimmyho Carpentera, vytahuji památný jam Samanthy Fish.
Z trochu (ale opravdu jen trochu) jiného soudku byli GravelRoad. Těžko můžu být v tuhle chvíli stručná, k lásce k hill country blues se v Česku nevyznáváme zhusta. Výjimkou budiž snad jen Band of Heysek kolem Jana Švihálka, který si z útlé pohraniční oblasti rozkročené mezi Mississippi a Tennessee odvezl vlastní unikátní nahrávku. Spolupráce s místními nestory Kenny Brownem a před pár dny zesnulým R. L. Boycem kulminovala před pěty lety zdejší návštěvou obou pánů. Tuzemští nadšenci přitom partnerstvím ve svérázné krajině předběhli i velikány střihu The Black Keys – ti s oběma lokálními patrioty natočili The Delta Kream až o celé tři roky později.
K představení GravelRoad je však třeba vrátit se skoro o tři dekády zpět, přesněji do roku 1999. Tehdy se o světový věhlas “vidláckého” blues postaralo tamější, dnes už kultovní vydavatelství Fat Possum a na čtvrtém ročníku Blues Alive vystoupila jedna z jeho nejvýraznějších postav, kytarista T-Model Ford. Právě on si po společném festivalovém hraní ve Státech Gravelroad, tehdy ještě trojici seattleských bílých kluků s rukama namočenýma v heavy rocku, vybral jako regulérní doprovodnou kapelu.
V hudebních análech sice po boku vlastního idolu vykroužili jasnou stopu, se svou nejnovější deskou se ale vrací k vlastním, grungeovým začátkům. Na ní neposlušně kolíbavý atavismus, jakým hill country bezesporu je, rovnají syrovostí do průzračné melancholie. Tou byl prodchnutý i čtvrteční koncert. Kytarový tandem žongloval s hypnotickými rytmy s přesností hodinářů, rytmika pro změnu dávala čuchnout ke garážovým počátkům. Hill country láká s železnou pravidelností zachmuřenější část publika, houpavé mámení vyžaduje, pravda, určitou míru usebrání. A to bylo pro mě při Gravelroad intenzivní.
Tečky z chicagské školy už jsou místním folklorem. Za prvním bluesovým dnem, nepočítáme-li Carpenterem vedený jam, ji udělalo all-star trio z letošních účastníků Chicago Blues Festivalu. Kytarista a zpěvák Marquise Knox, tytéž polohy obsáhnuvší Dexter Allen a bluesovo-soulová diva Lady A. zahráli v přesně opačném pořadí i všichni naráz. Zatímco Allen už bez pardonu jásající dav vysloveně bavil, Knox mu raději charismaticky kázal. Lady A. pak vystoupení obou pánů držela pohromadě se silou chemické kotvy. Že byl start Blues Alive podařený, se mi chce z vděčnosti k milované hudební přehlídce napsat vždycky, letos se ale slova chvály píšou sama. A tak posílám dál v kuloárech zachycené echo - jede to!!!
