Kalifornští rockeři ve vyprodaném Lucerna Music Baru, aniž by to možná tušili, slavili tuzemské výročí. Před deseti lety si v kultovním strahovském podzemí odbyli svoje první sólové vystoupení. Mezitím stačili vydat dalších pět alb (všechny ve výlučné produkci Davea Cobba), vybudovat mezinárodní fanouškovskou základnu a posbírat úspěchy v žebříčcích i dvě nominace na Grammy. Rival Sons jsou svým způsobem unikát - k odkazu britské invaze a sedmdesátek přimíchali nefalšovaně americké, každou neděli poctivě pilované, kazatelské řemeslo. Jejich styl je tak v nejlepším smyslu tradiční, přesto svůj. Díky tomu představují solidní pokračovatele odkazu všech myslitelných rock'n'rollových bohů, kteří jim s železnou pravidelností svěřují roli předskokanů. A nutno dodat, že štafetový kolík drží na prahu padesátky s mnohem větší důstojností než jejich o dvacet let mladší žánroví kolegové. Greta Van Fleet nebo Måneskin totiž vedle nich působí jako estrádní revivalové projekty.
V Lucerna Music Baru nehráli Rival Sons poprvé, naposledy se v ní objevili v roce 2017. Zatímco tehdy přenechali úvod maďarským Ivan & The Parazol, tento rok s nimi na turné vyrazila domovská pětice pod vedením písničkáře L. A. Edwardse. Přestože bychom kapely s podobně nasládlým americana zvukem mohli ve Státech přehrabovat vidlemi, u nás jsou přece jen, zvlášť kvůli nenucené hráčské sebejistotě, stále poměrně vzácným zbožím. Příležitostné záblesky psychedelie či popovějších motivů odkrývaly ambici čelit trendům, ze škatulky laskavého podkresu venkovské zábavy se však dokázali vymanit až finálním, folkově intimním trojhlasem. Úvod večera se tedy nesl v poklidu občasně přerušeném přátelskou pobídkou “hobluj”. Nevděčného zahajovacího úkolu se ale L. A. Edwards s bratry a zbytkem spoluhráčů zhostil o poznání vroucněji, než se to na stejném místě kdysi podařilo nervózním a na pilu tlačícím budapešťským předchůdcům.
Ještě před rokem to vypadalo, že Rival Sons stagnují. Jak jinak si vysvětlit dlouhotrvající útlum na sítích a recyklační turné ke dvanáct let staré desce Pressure & Time. Co se zdálo jako, s ohledem na dosud nepřerušenou historii úspěchů, nevyhnutelná tvůrčí krize, se nakonec ukázalo jako nádech před krokem do neznáma. Čtveřice už byla až po uši v nové tvorbě, kterou letos uvedla hned dvojitou albovou náloží. Evropská šňůra byla sice anoncována k červnovému DARKFIGHTER, v Lucerně ale zazněly i kousky z měsíc starého protějšku LIGHTBRINGER. Obě desky jsou přitom dobrodružným počinem. Rival Sons v nich častěji opouští svůj léty prověřený koncept - exaltovanou divokost, skladby jsou prošpikované doposud neslyšenými instrumentálními výlety, říjnová placka navíc sebevědomě koketuje s ryze současnými aranžemi. Jestli je noha lehce z plynu přirozeným důsledkem skladatelské vyspělosti, nebo zdravotní prevencí, ukáže až čas. Obě díla ale sklízí pochvalné recenze.
Sestava nastoupila v plné polní, s obměnou na zájezdním postu klávesáka. Todda Ögrena s legendárním ZZ-Topovským plnovousem vystřídal zřetelně civilnější Jesse Nason. Nejvýraznější peří tak už klasicky náleželo frontmanovi. Označit Jaye Buchanana za jednoho z nejcharismatičtějších performerů dneška není nadsázkou. V na míru ušité soupravě, s estetikou hluboce zakořeněnou v sedmé dekádě, avšak s přídechem poslední módy, se prudce zmítalo osmačtyřicetileté tělo perfektní kondice. Vidět zpěváka ve skvělé formě muselo být pro každého fanouška potěšením, o to spíše, pamatuje-li se na Jayův ztrápený výraz počas koronavirových časů. Není to ale chlapecká agilnost jaggerovského typu, Buchanan je cílevědomý frenetik - prófa, jenž je během celé show vypjatě soustředěný, vážný, ctící gesta televangelistů konajících zázraky na počkání. Není proto výjimkou, že vám nezřídka věnuje ostražitý pohled, kterým zkontroluje, zdali jako ovečka s pastýřovým výkonem souzníte.
Čerstvý otvírák Mirrors patřil k těm skladbám, v nichž si naplno užijete hlavní kapelní značku - charakteristický Buchananův ječák. S dalším nakopávákem Do your worst už to v obecenstvu nadšeně vřelo a po tváři mistra se rozlil upřímný úsměv dav milujícího umělce. Jenže pak, příznačně po pecce Electric Man, se na cestě mezi pedály a zbytkem aparátu kytaristy Scotta Holidaye něco pokazilo. Signál se ztrácel, přepínání kanálů častovalo Lucernu protivným vrčením. Čelit tak masivnímu problému v zemi posluchačů - inženýrů, od nichž se interpreti spíše než kotle dočkají pod pódiem uznalých pokývnutí směrem k technice, je vlastně kardinální prekérka. Zejména, když je vaším poznávacím znamením syrový, ničím nekrášlený zvuk, pro který na vaše koncerty chodí mimo jiné příznivci pamatující analogové časy.
Rival Sons ale výpadky vzali sportovně, bez sebemenší tenze mezi hráči a zbytkem týmu. Stejně chápající bylo i publikum. S bubeníkem Mikem Mileym dobrovolně tleskalo, vyslechlo mluvenou vsuvku o přípravě aktuálního materiálu a ochotně nahazovalo spadlé tempo, když se závada, byť jen na chvíli, vyřešila. Hozený kelímek v úvodu zůstal ojedinělým incidentem.
V druhé půlce už se ale problém podařil odstranit nadobro a Rival Sons z rukávu tahali jedno eso za druhým. Kytarová symbióza ve Feral Roots, sotva znatelný odkaz na klasiku Rumble i testování nové munice těžkotonážní Darkside, sdělující příběh americké opioidové epidemie, jsou jedny z mnoha silných momentů, jimiž byla show, signálovému mrzení navzdory, pořád plná. Na letošní kousky si našinec teprve zvykal, spíše nad nimi pro časté kontemplativní vložky dumal než poskakoval, Nobody Wants to Die, v níž Buchanan bosky tančil s předními fanouškovskými liniemi, ale už všichni prozpěvovali jako archivní hity. Mezi ně patřila i následná, za pouhého doprovodu akustiky zazpívaná Shooting Stars. Po ní už se rock'n'rollový velekněz definitivně zubil jako na začátku. S navrátivší jistotou a kapelou závěrem střihnul absolutní novinku Mosaic a dřevní stálici Keep on Swinging. Rival Sons dosloužili rock’n’rollovou mši bez ztráty kytičky. A k tomu se sluší poznamenat jediné - amen.
