Již samotný příchod do Tipsport areny byl velmi zajímavý. Dlouho se nestalo, aby příchozí narazili u vstupu na tak příjemné pracovníky ochranky, jako právě zde. Uvnitř to bylo trošku horší, kdo měl vstupenku před pódium, musel si jít zvlášť pro bílou pásku, takže se zřízenci neustále museli potýkat s chaosem, který se ale do osmé hodiny podařilo celkem dobře potlačit.

Nástup Steveho Morse na scénu byl poněkud rozpačitý. Se zhasnutím světel nepřišlo žádné ohlášení koncertu, žádné intro, prostě nic, jen dohrávající podkresový playback. V popředí jeviště byly vidět siluety dvou ladících postav. „Tak to včas určitě nezačnou, když jim technici teprve ladí nástroje, osvětlovač určitě ještě zkouší světla…“

Hoblovat, hoblovat, hoblovat

Omyl. Steve bez jakýchkoliv cirátů začal hrát, házejíce bobek na jakýkoliv druh monumentálního příchodu. K publiku promluvil až ke konci svého setu. Celou dobu jen hrál, hrál a hrál. Nevýhodou pro něj bylo, že za sebou nemá celou plejádu sólových desek jako Vai se Satrianim, takže nehrál staré osvědčené pecky, na které by se fanoušci mohli chytit. Na druhou stranu neměl až tak překrabičkovaný zvuk, jeho Engly hrály syrověji a ostřeji.

Morse se neobtěžoval tahat s sebou klávesáka ani druhého kytaristu – jednoduše je nepotřeboval. Jeho zběsilá sóla špičkově umocňovala baskytara Davea LaRueho, která se prolínala s kytarou, dublovala v oktávách šílené běhy atd. Steve pro pobavení předvedl, že mu celkem jde i country a zaexperimentoval i s akusticky vypadající kytarou. Když to shrneme, tak technické přehlídce s párplovským nádechem chyběla jen ta troška pódiové prezentace.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu od Evy Makovské

Co chybělo jednomu Stevovi, to nahnal druhý. Zatímco obyčejný smrtelník by v těchto podmínkách vstoupil na pódium, Steve Vai vstoupil. Přivítání fanoušků evokovalo medvědí objetí, les rukou vítal zpět ztraceného syna. Vaiova tvář se ve zběsilém blikání stroboskopů roztáhla do širokého, vítězoslavného úsměvu.

Už od začátku hrál pro diváky a dělal show. Běhal po pódiu, tapoval s obrácenýma rukama, na konec dokonce hrál na kytaru zuby. Užíval si svých čtyřicet minut sólové slávy a publikum si ho nemohlo vynachválit. Do svého programu zařadil starší i novější věci, které uvážlivě kombinoval. Jeho uvolněná hra vytvářela dokonalý kontrast ke dříčské soustředěnosti Morsově. Na druhou stranu měl zase Vai mnohem tenčí a méně organický zvuk a za celé vystoupení de facto neopustil středně pomalé tempo.

Učedníka vystřídal mistr

„Velký šéf“, Joe Satriani, se pak vřítil na pódium jako vítr (aby také ne, když mu jeho žák nahnal trošku zpoždění). Ačkoliv bytostně nesnáším toto redaktorské klišé, tak výraz „ostřílený matador“ charakterizuje jeho vystoupení dokonale. Hru si užíval, ale držel si i trošku odstup, byl uvolněný, ale ne žoviální. Taktéž střídal staré a nové věci, občas se mu dokonce i podařilo aktivovat publikum dramatickou pauzou nebo tempovou změnou. Chodící učebnice rockové kytary ze sebe vydala to nejlepší, třebaže Satriani nebyl publikem přijat tolik, jako Vai.

Joe na závěr svého setu i trochu zavtipkoval: podle jeho slov jsou oba Stevové velmi stydliví a bojí se chodit na pódium. Samozřejmě mu publikum na tuhle ohranou písničku dokonale zabralo a zbylé dvě géčka přivítalo hřmotným potleskem.

Společně začali skladbou You Really Got Me od The Kinks. Vaiova tenká kytara měla velké problémy se prosadit, z jedné části spektra na něj tlačil Satriani a z druhé strany ho válcoval Morse. Nicméně až na tento drobný nedostatek (za který si Vai koneckonců může sám) byl zvuk, jako ostatně po celý večer, naprosto perfektní.

Co ztratil ve zvuku, si Vai dohnal vokálně, celou skladbu odzpíval sám. Velmi vtipným momentem bylo, když Morse místo jednoho refrénu začal hrát riff ze Smoke on the Water. Kapela se poměrně rychle chytla, nicméně Vai prostě chtěl zazpívat a záškodníky navedl zpátky do původní skladby.

Jako druhá zazněla píseň White Room od Cream, kterou odzpíval Satrianiho klávesák Jem Godfrey s doplňujícími vokály Morseova basáka Davea Larueho. Na závěr si Joe připravil velké překvapení: G3 mu zcela evidentně nestačí, takže si na Youngovu Keep on Rocki’n in the Free World přizval čtvrtého kytaristu. Tím nebyl nikdo jiný než jazzový mistr Al Di Meola. G4 to dohromady znělo skvěle a fanoušci se s nimi jen velmi neradi loučili.