Zpěvák Gregory Porter vystoupil v pražském Lucerna Music Baru v úterý 9. října, a to hned dvakrát za sebou. První koncert, který byl hned několik týdnů po zahájení prodeje vstupenek vyprodán, se odehrával od půl osmé večer. Zaměřme se ale na koncert noční, který odstartoval deset minut po dvaadvacáté hodině večerní nástupem čtyřčlenné doprovodné kapely.

Hudebníci spustili začátek skladby Painted on Canvas jako krátké vstupní intro, ale brzy se na pódiu objevil sám Gregory Porter a ihned se přidal zpěvem ke skladbě. Text, ve kterém jsme všichni jako děti, zpíval přirozeným a výrazným hlasem, čímž uvedl celý koncert. Poté ihned navázal jedním z nejvýraznějších a nejvíce propracovaných hudebních kousků z nového alba Be Good – On My Way to Harlem, kterou věnoval svým příbuzným a známým z newyorského Harlemu. Právě na příkladu této skladby lze ukázat, že do Prahy nepřijel pouze Gregory Porter, ale dalo by se říct, že přijel spíše Gregory Porter Band. Kapela totiž hrála jako jedno tělo, sehranost platila pro celý večer, stejně jako nasazení a radost, která byla všem muzikantům vidět na tvářích.

Podívejte se také na fotoreportáž z koncertu

Ve zmíněné skladbě se nejvíce prosadili dva členové doprovodné kapely. Nejprve si vystřihl brilantní hravé sólo saxofonista Yosuke Sato. Saxofonista si v tento moment pódium ukradl zcela pro sebe a po delší dobu, lehce podbarvován ostatními nástroji, zářil jako hlavní hvězda večera. Vzápětí se napojil svým sólem Chip Crawford, který seděl za křídlem. Pod jeho vedením si zahrála celá klaviatura, hru obohatil o přírazy i efektní akordy. V jednu chvíli se společně oba hudebníci střídali v hraných partech, kdy jeden předával slovo druhému, až nakonec zakončili společně celou skladbu.

Následovala skladba ovlivněná několika žánry včetně jazzu a soulu, ale svými slovy i tesknou melodií se nejvíce přibližovala ke gospelu. Klub se spolu s God Bless the Child rázem zahalil do komornější atmosféry. Na koncertu však zazněla jiná úprava písně, než jakou posluchač zná z nového alba, kde ji Porter zpívá bez jakéhokoli doprovodu. Zpěvák začal vyzpíváváním melodie beze slov, ale doprovod mu po celou píseň hrála kapela, největší důraz tentokrát tkvěl ve zpěvu. Porter prožíval a zakulacoval jednotlivá slova, prodlužoval tóny, každé větě bylo zcela rozumět. Přihlížející se skoro dostával do prostředí kostela, protože harmonická píseň unášela svou přemýšlivou melodií z reality.

Titulní skladba celého alba Be Good navázala na zjemněnou náladu předešlé a pokračovala v lehkých klavírních tónech pozvolna se střídajících se zpívanou částí houpavé melodie. Porter se neostýchal ukázat, že ani po předešlém koncertu nejsou jeho hlasové možnosti nijak ovlivněny a čistými výškami v refrénu zdobil píseň. Energické bubenické sólo střídající nespočet přechodů v různě rychlé a znělé rytmy zahrál Emanuel Harrold.

Saxofonista si několikrát přisvojil pódium, Porter pěvecky vynikal

Krátkou recitaci za doprovodu šustících bicích a rytmického piana uvedl zpěvák další skladbu, která se ve slokách držela stupnicového rázu směřujícího vzhůru. Z tišších částí se Porter dopracoval až do výrazných poloh svého hlasu plného emocí. Snový rytmus doprovázel saxofonista i v refrénu. Kapela uzavřela set písní s momentálně asi nejznámější Porterovou skladbou 1960 What? s velmi výraznou basovou linkou, jíž obstaral Aaron James.

Kapela odehrála nešizených pětaosmdesátt minut koncertu, publikum si nakonec ještě vytleskalo přídavek, ve kterém mělo možnost si i zazpívat. Koncert nynějšího nováčka na jazzovém poli, fanouška Nata Kinga Colea, zněl novotou. Nadšení bylo poznat v každém okamžiku a Gregory svým projevem na pódiu (skoky při ukončení skladeb) sršel energií. Nikdo by nepomyslel, že v ten samý den již jeden koncert odehrál. Pestrý repertoár se skládal z velmi povedených kompozic, ale i z melodií blížících se spíše muzikálovému, více předvídatelnému projevu. Větší část však obstarávaly soulové skladby, které dostaly ten pravý ráz až díky Portrově bezprostřednímu talentu a skvělému hlasu.