Nejlepší norská popová kapela roku. Senzace z Norska. Norští Magic Numbers. Skandinávská smečka vydáním osobitého debutu To The Treetops! darovala ne příliš výrazné norské hudební scéně vzácný klenot, kdy ho tamní média pasovala na jedno z nejlepších popových alb v historii země. O to větší bylo očekávání, zda svůj skladatelský um dokážou Team Me prodat také naživo.

Šestice norských muzikantů, co nosí skinny a hraje indie-pop. Přiznávám ranou skeptičnost ke kompozičním i performačním schopnostem seveřanů. Naivní melodie, nosový zpěv frontmana, sborové refrény a řízené výbuchy radosti. Sladké žužu, co se lepí na patro a zažírá se mezi zuby. Uhlazený popík, co nikoho neurazí ani nenadchne, a proto je tak úspěšný. Kolegové z Two Door Cinema Club by mohli vyprávět. Tohle, že má fungovat?

Podívejte se také na fotoreportáž Jakuba Macháčka

Naprosto unikátní atmosféra, kterou talentovaní hudebníci ve strahovském doupěti navodili, mluví za sebe. Poněkud nenápadný nástup kapely na jeviště, kdy všech šest členů ve své tichosti, ale za neskrývaného všeobecného veselí, uchopilo svůj nástroj a téměř beze slov vpadlo do energické skladby Patrick Wolf & Daniel Johns, ještě ukazoval na možnost staticky a rigidně zahraného koncertu. Klávesistka Elida Inman Tjørve navíc po dobu prvních dvou skladeb vytrvale propalovala pohledem zebrovanou paletu tónů na rozdíl od frontmana, jenž předvedl sérii náročnějších i méně náročných grimas. Záhy se však ukázalo, že šlo o planý poplach.

Words fly like daggers, going fast hitting hard! Publikum si na artikulaci a hlasitosti první věty singlu Daggers dalo vskutku záležet, což vzhledem k dlouhé předehře navodilo dojem, jako by se předem domluvilo. Návštěvníci klubu si vůbec po celý večer dělali, co si zamanuli. Ať už se jednalo o nevhodné roztleskávání lidí neznámého aktivisty při výslovně plynoucí baladě Looking Thru the Eyes of Sir David Brewster nebo pokus omezených individuí o pogo, mající za to, že strkat se s kamarády na libovolnou rychlejší písničku je děsná legrace.

Nejsilnější momenty večera však byly takové, kdy basák Uno odložil kytaru a chopil se paliček nebo ke kytaře přibral smyčec. Teprve tehdy nabyl jejich orchestrální pop potřebné hloubky a vrstvenosti. Dodržováním těchto parametrů si indie-popaři upevňují vlastní rukopis, pro který se dostali do všeobecného povědomí.

Písní s čerstvým videoklipem With My Hand Covering Both of My Eyes I Am Too Scared to Have a Look at You Now, kterou z velké části odehráli v publiku, svůj energický set uzavřeli. Zvláštní uznání patří zvukaři Sedmičky, jehož dobře odvedená práce nabývá v případě mnohočetnosti hudebních nástrojů Team Me na významu. Norové si za svou bezprostřednost a chuť do hraní nepochybně zaslouží pozornost světových médií.