Hned chvíli po sedmé se sál Obecního domu setměl a přivítal na jevišti sedmičlennou partičku rakouských Mnozil Brass, kteří se s klidem chopili svých nástrojů a hned po prvních tónech si nevídaně rychle naklonili diváky na svou stranu. Bylo zřejmé, že Mnozil Brass má početnou fanouškovskou základnu v Česku, která ráda skáče tak, jak septet „píská", což se potvrdilo hned ze začátku programu, kdy s nonšalantností pánové doslova „rozcvičili" publikum bez velké námahy. Stačilo nevypadnout z role, za což si pánové určitě zaslouží pochvalu. Ten, kdo nebyl v sále, si jen těžko dokáže představit princip koncertu této sedmičlenné party. Prim hraje osobitý humor, předvádění se a precizní hra na žestě. Jejich líbivý projev většinu v sále zaujal hned při úvodu, kdy na nás Thomas Gansch, jeden z členů, začal mluvit španělsky s familiérní težkopádností.

Dále už následovala bohatá smršť různých pantomim, legračních choreografií, skotačení a více či méně vtipných okamžiků. Pánové zřejmě neznají žádné hranice v předvádění se, a dost možná, některé pasáže už hraničili s klišé až místy působili poněkud lacině. Diváci proto měli možnost vidět scenérii různých groteskních momentů karikující různé role od reggae Dj po kosmonauty. Mezi projevy hráčů patřilo štěkání, zpomalování pohybu, dupání a různé taneční kreace. Herecký projev Mnozil Brass byl směsicí výrazné gestikulace a občas až přehnaného přehrávání role.

Pánové si ale dozajisté zaslouží obdiv za to, jak skvěle dokážou skloubit hraní na nástroj a přitom skotačit na pódiu. Navíc hru na nástroj mají zvládnutou opravdu bravurně a jejich přístup dokáže s přehledem přilákat i posluchače, kteří by o klasičtější část jejich repertoáru neměli třeba zájem a propůjčit ji líbivý kabátek. Hudební složka byla velice různorodá, takže nebylo těžké poznat melodie známých německých šlágrů a lidovek v kontrastu s vážnou hudbou či popem.

Celý koncert trval přibližně dvě a půl hodiny, hlavně proto, že si nadšení diváci svým „standing ovation" vytleskali opravdu dlouhý půlhodinový přídavek, který dokonce přinesl i asi nejnápaditější část programu v podobě Leonharda Paula, který pomáhal svým kolegům svýma nohama a rukama s hraním na nástroje.

Je vcelku těžké Mnozil Brass zařadit, oscilují někde na hranici mezi groteskou, cirkusem, koncertem a němou stand-up komedií a pro toho, kdo neholduje rakouskému humoru se Mnozil Brass nemusí ve výsledku jevit takovým dojmem, jaký mohl získat při čtení nadšených recenzí.