A nebyl to jen zvuk, který můžeme metaforicky použít jako nositele světla na tomto pódiu. Světelný zdroj měl Perret skutečně fyzicky zabudovaný v saxofonu, což okamžitě upoutalo divákovu pozornost. Člověka by mohlo napadnout, že u muzikantů takových kvalit působí podobné "do očí bijící" efekty zbytečně a vlezle. To ale nebyl tento případ. Guillaumův hravý prvek přiváděl celkovou práci se světly a perfektní zvuk v Akropoli k naprosté dokonalosti, co se komplexnosti působení celku týče. V Akropoli jsme si mohli poslechnout především skladby z alb Guillaume Perret & Electric Epic (2012) nebo Open Me (2014) v čele s manifestní skladbou Showbox.

Guillaume Perret je známý hlavně netradičním zvukovým experimentátorstvím. Saxofon působí v jeho rukou jako technické médium, dveře do světa neomezených zvukových možností. A opět - často se setkáváme speciálně se saxofonisty, kteří rádi používají efekty, ale takovým způsobem, kdy pracují buď s přirozeným zvukem saxofonu, nebo zmáčknou efekt a zvuk je zkreslený. Což je poněkud křečovité a Perret se tomuto pojetí práce s efekty obloukem vyhýbá. Plynule přechází v barevné zvukové paletě od přirozených barev k těm, které si posluchač nemůže nijak zařadit, protože jsou čistě "Perretovské", mistrně alchymisticky namíchané, podpořené specifickým výrazem.

Hudba Guillauma Perreta svěže propojuje jazz, metal a etnickou hudbu v exotických stupnicích, expresivních tématech a dokonalém technickém zpracování všech zúčastněných spoluhráčů, kteří nejsou v inovativní prací se zvukem nijak pozadu. V tomto smyslu zde výrazně exceloval Laurent David na basu velmi osobitým, hodně vystředovaným zvukem. K povšimnutí byl zejména v sóle ke konci koncertu, kdy střídal ultra rychlé post-bopové pasáže s groovovými rytmickými etapami s lehkostí a zároveň úderností mistra. Yoann Serra za bicími a jeho posazené groovy vytvářely pevný základ pro celou kapelu, jeho zvuk se dá charakterizovat jako velmi křehký a to i v tvrdších pasážích, což ve spojení s rockovou přímočarostí působilo příjemné napětí.

Nenad Gajin za kytarou nezastupitelně přispíval melancholickými plochami ostinátně, minimalistky opakujíc pár tónů akordu, aby se vzápětí po strunách prsty rozběhl jako splašený. Překvapivě nebylo v rámci vystoupení příliš prostoru pro sóla kytary a bicích, muzikanti hráli hlavně spolu a víc vytvářeli kompaktní, provázanou hudbu než klasický model témat střídajících se se sóly. Celé hudební těleso Electric Epic působilo organicky, hudba ač je místy velmi komplikovaná a hráčsky náročná, plynula přirozeně a samozřejmě, vše bylo podřízeno výrazu a emocím, které proudily prostorem, někdy zběsile, pak nečekaně lyricky a klidně. Perretova muzika se vyznačuje do široka rozevřenými nůžkami mezi bezvětřím a burácející bouří.

Guillaume Perret stojí se svými typickými výrazovými prvky a etno melodikou v podobné stáji jako třeba libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Ve srovnání se skvělým Ibrahimem, Perretovi lze zalichotit, že vykazuje větší eleganci, celkovou uhlazenost nijak nekolidující s tvrdšími metalovými návštěvami. Lze u něj pocítit více jemných nuancích, také širší žánrovou pestrost. Posluchači v Akropoli si své vytříbené chutě tímto koncertem rozhodně nezkazili, těšíme se na další návštěvu.