Koncert trvající více jak dvě a půl hodiny byl opravdu monstrózní, jak sami výběráci avizovali. Otázkou je, jaký dojem ve svých posluchačích zanechali a jak to celé pasovalo dohromady. V úvodní hodince to bylo totiž spíše v nevyřčeném předkapelovém duchu bez Výběru jako takového. Večer byl zahájen intrem Českého národního symfonického orchestru v čele s jeho ředitelem Janem Hasenöhrlem, taktovky se chopil slavný dirigent Steven Mercurio, jehož služeb využívá mimo jiných například i pěvec Andrea Bocelli.

Následovala píseň Nekonečnej mejdan, který překvapivě začali zpívat hostující zpěváci Viktor Dyk, Hana Kosnovská a Michal Skořepa. S podporou DJ Roxtara a Českého národního symfonického orchestru, který bohužel nebyl, alespoň v mé části stání, vůbec slyšet, působil jejich zpěv spíše muzikálově než rockově. Postupně se k nim začali připojovat i jednotliví výběráci, a fanoušci si tak mohli vychutnat zdařilého Snaživce zpívaného Kocábem v bílém obleku.

Pražský Výběr uctil i památku nedávno zesnulého kytaristy Radima Hladíka

Po něm si vzal přednostně slovo Michal Pavlíček, který vzdal hold zesnulému kytaristovi Radimu Hladíkovi. Následovala dojemná chvíle potlesku diváků vestoje. Hladíkovi věnoval Pražský výběr píseň Stín z desky Běr. Po starší Bangabasavě následovala překvapivě projekce s Milošem Kopeckým a jeho písní Mackie Messer, kterou začala kapela i s orchestrem hrát. Ať se nad tím zamýšlím, jak se zamýšlím, smysl této vložky mi zcela uniká. Zařazení do repertoáru dává smysl asi jen proto, že si při ní zazpíval i dirigent Mercurio. Poté se na pódiu objevila kapela Monkey Business, která si v čele s Matějem Ruppertem zahrála starší výběrácký kousek Habaděj. Matěj Ruppert si s písní poradil opravdu skvěle a z hostů tak Monkey Business zaslouženě sklidili největší potlesk fanoušků.

První hodina působila jako nesourodý slepenec scének, který možná bude více fungovat v pořizovaném záznamu Českou televizí, ale naživo to celé připomínalo skoro někdy až televizní estrády, dojem mezi fanoušky zůstával rozpačitý.

Nakolik byl koncert megalomanský, natolik se jeho protagonisté potýkali s různými technickými problémy. Asi největší kritiku si zaslouží při takovém koncertu zvuk. Těžko říci, kde se stala chyba, ale když už někdo chce na pódiu symfoňák, který nemá hrát druhé housle kapele, tak by ho měl nechat i slyšet. Bohužel ve všem tom roztomilém rockovém i elektronickém mumraji zvuk orchestru dokonale zanikal. Problém ale asi nebyl jen u orchestru, neboť i samotní kapelníci a zpěváci stíhali nástupy skladeb tak tak, spíše někdy zpožděně. Kameramani snímající koncert tomu také moc nepomáhali, když často nevěděli, co mají na obří obrazovky snímat. Toto by se opravdu při takových akcích stávat nemělo. Bohužel u Pražského Výběru není o problémech se zvukem slyšet poprvé.

Ale aby člověk jenom nehanil. Druhá půle koncertu byla pro fanoušky přece jen satisfakcí, protože se naplno rozjela kapela a ukázala svým posluchačům, na co skutečně přišli. Poslechnout si pořádný rockový nářez v podání našich možná nejlepších rockových hudebníků na domácí scéně. Dnes již zlidovělé písně Na václavskym Václaváku či Pražákům je hej působily jako příjemná satisfakce za dramaturgické přešlapy.

Velkým překvapením se stal podruhé za večer i samotný dirigent Steven Mercurio, který při osvědčeném Tatrmanovi vzal do ruky kytaru a s Michalem Pavlíčkem si vyměnili několik pekelných sól. Bravo! Michal Pavlíček celkově excelentně procházel večerem a bylo na něm vidět, že si divoká místa náležité užívá. Bubenická sekce Jiří Hrubeš a Klauda Kryšpín podávala svůj setrvale nadstandardní výkon, jen škoda, že pánové nebyli moc vidět.

Michael Kocáb zpíval v opravdu dobré formě a potěšil přítomné svými písněmi jako Člověk bez talentu a finální Proč jen já, kterou uzavřel prostřední blok koncertu. Tato část patřila k tomu nejlepšímu, co se večer v 02 Aréně konalo. Opět škoda jen, že kapela byla v hale usazená až za orchestrem a zůstávala tak po většinu večera trochu schovaná, byť Michael Kocáb i Vilém Čok využívali drah vedoucích mezi diváky, aby si s nimi i plácli a byli jim tak nablízku.

Rozhovor s Michaelem Kocábem: S Frankem Zappou jsem se seznámil, když vynášel pytel odpadků

Třetí blok večera odstartoval vystoupením Ondřeje Soukupa a pěvkyně Gabriely Beňačkové písní Slušný člověk. Ta silou svého hlasu dojala přítomné, ale opět se nabízí otázka proč. Koncert sám o sobě byl poměrně dlouhý a zkrátka bez některých vložek by působil kompaktněji. Koncert postupně uzavřel Pražský Výběr mimo jiné legendárním Smolařem a Chvastounem. S diváky se rozloučil podruhé hranými Pražáky. Zde nechápu, proč si je výběráci vyplýtvali hned na začátku, aby je během jednoho koncertu hráli podruhé, ale budiž...

Je jasné, že tímto rozlučkovým koncertem si mnoho členů kapely splnilo své sny - obsazení orchestru, elektronika ve spojení s bigbítem, tanečníci a hosté, z nichž zaujal asi nejvíce překvapivě Vojta Dyk a samozřejmě Matěj Ruppert. Potěšili Pepa Novotný a samozřejmě Jiří Tomek, kostýmně zaujala jako obvykle Jana Kratochvílová. Naopak mdlé vystoupení přehrávající Ivy Pazderkové vybízí k otázce, proč ta se tam vlastně octla...

Rozpačitý dojem z tohoto koncertního ajntopfu ale přetrvává. Méně je zkrátka někdy opravdu více, byť je třeba ocenit, že Pražský Výběr vždy rád oproti jiným kapelám experimentoval a přinášel na domácí rockovou scénu úplně nové prvky. Za to jim patří a bude patřit obdiv. A navíc kdo ví, jestli toto byl opravdu poslední koncert. Podmínkou Michaela Kocába ohledně dalšího fungování je nové album. Tak uvidíme. Pražský Výběr nečekaně obživl ve své historii přece již mnohokrát a vždy to stálo za to!