Nevím, jestli je to dáno právě faktem, že metaloví matadoři se v tomto roce vrátili do českých luhů a hájů již potřetí, ale předprodej asi nedosáhl očekávaných čísel. Při vstupu do pardubické hokejové haly jsem tedy spatřil pódium posunuté až za polovinu hrací plochy. Což pro nás, jež vidíme sklenici vždy napůl plnou, znamená, že odevšad bude dobře vidět a nikde nebudou tlačenice. A opravdu, celý večer proběhl v naprosté pohodě a utekl jako voda. Hned po osmé na pódium naběhli rakouští gotici Serenity. Za intro si zvolili úvodní znělku ke Hře o trůny a pak už se zbytečně nezdržovali, vždyť jejich set neměl ani třicet minut. Přidělený čas ale využili do mrtě a na konci už celý kotel slušně rozeskákali.
Přestavba pódia nezabrala snad ani deset minut a z reproduktorů už se line intro ve stylu středověkých bardů. Následující hodina patří Italům Elvenking a jejich mixu folk metalu s několika špetkami poweru a symphony. Tihle pohani s válečnými barvami a houslistou v sestavě se s tím taky nepářou a svými melodickými bájemi, plnými druidů a čarodějnic, si rychle získávají diváctvo na svoji stranu. Musím konstatovat, že předkapely byly zvoleny parádně a svoji úlohu splnily na výbornou.
Večer ale jednoznačně patřil pětici z Göteborgu. Pokud jste seznámeni s historií téhle party, o níž se můžete více dočíst třeba zde, víte, že má za sebou dlouhou pauzu, ukončenou vydáním alba (r)Evoulution. A návrat je to hodně povedený, deska si nevede vůbec špatně, turné provázejí vesměs nadšené ovace. Navíc po rošádě za bicími s nově příchozím Davidem Wallinem (Pain) sestava omládla a má takříkajíc větší jiskru. Také v Pardubicích je všecko jaksi na svém místě. Po novinkovém otvíráku Hector's Hymn se Hammerfall rychle vrací ke starým flákům a v setlistu s nimi rozhodně nešetří.
Je opravdu potěšení sledovat, jak na jevišti všecko šlape. Zpěvák Joacim Cans v nedávném rozhovoru prohlásil, že Hammerfall nyní tvoří sevřenější jednotku a já přesně vidím, co má na mysli. Každý na pódiu má svoji funkci, a vše je součástí jedné velké skládačky. Cans dospěl ve zkušeného frontmana, na jedničku zvládajícího komunikaci s publikem. Kytarové duo Pontus Norgren a Oscar Dronjak se ideálně doplňuje v popředí, zatímco rytmická sekce Wallin, Fredrik Larsson vše nenápadně jistí zezadu. Je jasné, že hroziči mají hody, ale kapela si několikrát ve vší té záplavě chlapáckých gest, efektů a jiných klišé dokáže dobře namířeným vtípkem vystřelit sama ze sebe. Pečlivě organizované představení díky tomu netrpí odtažitým, nebo nabubřelým dojmem. Jenom větší návštěva by mu asi přeci jenom slušela víc, hlavně když Cans nechává zpívat publikum, není skoro vůbec nic slyšet.
Hammerfall kdysi svým debutem Glory to the Brave vrátili heavy metal po době temna devadesátých let na výsluní. Teď se sami po dlouhém spánku vrátili, aby znovu bojovali o ten svůj flek na metalovém kolbišti. Ani jako legendy to nemají o nic jednodušší, než když kdysi začínali. Ale pokud si udrží tuhle letošní fazónu, tak se je mladým puškám jen tak svrhnout nepodaří.
Setlist Hammerfall: Hector's Hymn, Any Means Necessary, Renegade, B.Y.H., Bloodbound. Heeding the Call, Let the Hammer Fall, Live Life Loud, Medley, Threshold, Last Man Standing, Glory to the Brave, We Won't Back Down, Hammerfall, Templars of Steel,Bushido, Hearts on Fire
