Pocit, že jsem se ocitla v jiném vesmíru, se ve mně usídlil již během poslechu předkapely, a to při zaznění poslední skladby, kterou bych osobně nazvala: „Prostor pro floor-tom a tibetskou misku". Skutečně, pojetí bubeníka spočívalo v rytmickém kroužení okraji tibetské misky, či jakéhosi misce podobného kalíšku, po bláně kotle. A to byl teprve začátek. Jakmile udeřili Beat Music, přechod do další dimenze byl nezbytnou podmínkou pro následující poslech.

Mark Guiliana, leader kapely, je především světoznámý bubeník „par excellence", ale také lektor, skladatel a zakladatel nezávislé nahrávací společnosti Beat Music Production. Time Out London o něm píší: „Co se stane, když sečtete hard bopové bubenické mistry Elvin Jonese a Arta Blakey s bicím automatem Roland 808, výsledek vydělíte pomocí J Dilla a vynásobíte silou Squarpushera? Odpověď: Mark Guiliana".

Kromě vlastní tvorby s kapelami Beat Music a Heernt, natočil Mark v roce 2014 v duu s Bradem Mehldauv velmi progresivní album s Brad Mehldauem – Mehliana: Taming the Dragon. Nutno zmínit, že si ho ke spolupráci vybrali současné hudební špičky, jako například: Donny McCasslin, Gretchen Parlato, Avishai Cohen či Matisyahu. Právem je tedy Mark Guiliana považován za jednoho z nejprogresivnějších bubeníků současnosti, v pražském Jazz Docku svůj titul přinejmenším potvrdil.

V první skladbě mohl člověk na chvíli nabýt dojmu: „to bych zahrál/a taky"... muzikanti si dali záměrně velmi záležet s rozjezdem, kdy si narvaný prostor klubu napřed zahřáli, a až v další skladbě ukázali své umění ve vší síle. Gradovali do takových výšin, že bylo těžké si představit, navázání ještě něco dalšího, aby to v porovnání s předešlým, nevyznělo jako dětská říkanka. Hudba pulzovala a proudila od chaoticky ruchových černých děr, přes pasáže pevné a klidné, jen pomalu zvyšující napětí, k naprosto šíleným instrumentálním sólům, opět se zklidňujícím - a nebo naopak gradujícím - v improvizované souhře mistrů. Vody perfektně čistého zvuku brázdili kromě Marka také Chris Morrissey na basu, Jason Lindner s klávesami a Steve Wall za elektronickým pultem.

Disharmonické promenády přecházely přes dokonale posazené reggae tanečním krokem do jazzové improvizace a zpět, jednotlivé části byli propojovány naprogramovanými proslovy, které mistr DJ prohnal všemi možnými i nemožnými efekty a podkresy. Celá tato směsice jazz-elektronické fúze útočila na emoce s nekompromisním nátlakem - vzorek českého národa v zastoupení přítomných posluchačů jásal, přidávalo se dvakrát, celý koncert byl snímán Českým rozhlasem a já mohla s vděčností zatleskat muzikantským mistrům za to, že vkládají své síly do hudební tvorby, a naše kultura je proto na takové špičce, jak ji reprezentují pánové s krycím názvem Beat Music.