Pro Karla Eusebia, milovníka umění a nadšeného amatérského architekta, byl Plumlov vysněným projektem. Ze čtyř, na naše poměry nevídaně vznešených boků, se vévodovi na sklonku 17. století podařilo na základech dodnes viditelného hradu křídlo postavit pouze jedno. I to však bohatě stačilo k tomu, aby společně s temným, crčícím nebem pro Hradby Jednoty posloužil jako doposud nejfantasknější kulisa, kterou jsem na festivalu zažila. A to s plným vědomím, že oba pořadatelé každoročně s lokacemi v sakrálních i světských objektech laťku nevšednosti pravidelně posouvají.
Už v pátek bylo jasné, že podmínky nebudou úplně standardní - v části Plumlova už nešel proud, a tak jsem do zámku dorazila prakticky intuitivně, díky letitému instinktu pěstěného víkendovým oblézáním památek. Slovenská část crew už čauko provolávala z bezpečí goretexových membrán, podobně vybaveny byly i lehké desítky návštěvníků, které dávaly oproti již probíhajícímu programu přednost živlům odolávajícímu stanu nebo pohostinství sympaticky rozlehlého (a hlavně po celý čas festivalu suchého a teplého) kamenného sálu. Já jsem ale dala přednost tomu zámeckému.
V poklusu po rozlehlém koňském schodišti míjím četná paroží, skleník s porcelánovými panenkami, nahá ženská těla zachycená v roztodivných pozicích i vycpané lasice střežící výstavku ornátů. Jako milovník taxidermie a především rozličných kuriozit jsem bohatou variací na podivnost ohromena. Možná právě proto stíhám z Božského soaré v plném sále jen posledních pár tónů. Že se jednalo o vydařený koncert, bylo patrné na obou koncích koncertní úsečky. Rozlehlá místnost tleskala ve stoje, klavírista Richard Grimm i modulář Dominik Novák odcházeli společně s publikem s širokými úsměvy. Sál se sice pro účely zvukovky musel na pár desítek minut vylidnit, celý areál ale vzápětí ožil vzrušeným špitáním, že “její alba jsou teda něco”.
Slovenská klavíristka, zpěvačka, ale hlavně jedna z nejoriginálnějších slovenských skladatelek Katarína Máliková si mnohostranný obdiv zaslouží právem. Jejího autorského mixu osobních výpovědí a folklóru si pravidelně všímají i v zahraničí, naposledy třeba na bostonské Berklee College of Music, kde několik měsíců studovala. Přestože mě obě její alba, tedy Pustvopol i Postalgia, často niterně doprovází, nemohla jsem se ubránit dojmu, že se Katarína při koncertu necítila, navzdory nadšeně vytleskanému přídavku a návratu ke klavírnímu křídlu, úplně komfortně. Můj pocit o pár dní později potvrzuje na sociálních sítích, kde uplynulý týden tituluje jedním z nejhorších letošního roku. Nevadí, na její něžně znepokojivé čarování se budu těšit příště, ostatně z jiných jejích vystoupení jsem nějaký pátek doslova “žila”.
Hradby Jednoty měly dějiště celkem tři. O koncertním sále se toho už mnoho nedovíme, produkce se další hodiny a dny dělila mezi prostor dílny, kamenného sálu a zejména rozsáhlého sklepení jedné z historických budov. Při free noise jazzu slovenských Shibuya Motors decentně couvám až k baru, jsem ale spíš v menšině, před kapelou nadšeně pokyvuje solidní hlouček. Nejinak je tomu i u PLF, zahraničního triumvirátu Kutina-König-Brandhi. Poslední jmenovaná pokračuje improvizovanými výkřiky ve štafetě silných ženských momentů, na které dojde zejména následující den. A i když je vzápětí blackmetalová, středověkem inspirovaná Zmyrna na pódiu čistě mužskou záležitostí, jsou to právě zase ženy, které kolem mě na stylizovanou, klerikálně-dekadentní podívanou reagují víc. Rozhoupaná čadící kadidelnice, masivní tepané svícny a kápě na holé hrudi basáka - vokalisty, který žánrovou klasiku občas rozbíjel vlastně o dost jemnějšími polohami, jsou dostatečně efektní. Když ale do narudlého podloubí zbloudí lomozem poblázněný netopýr, nemůže být pro mě závěr prvního dne působivější. Noční směnu bratislavských Urbsounds si proto nechávám ujít a ze zapoceného taxíku s obavami sleduju temné kontury zkrocené plumlovské přehrady.
První část sobotního programu, spolupráci hlukových mistrů Petra Válka, Ondřeje Merty a Járy Tarnovského, si nechávám ujít, jsou totiž z domovského regionu, a tak dávám přednost šmejdění v nedalekém Prostějově. Moravská metropole, “hanácký Jeruzalém” s bohatou textilní historií, který se z německého vlivu snažil vymanit bohatou secesní, a do dnešních dob v mnohém přeživší výstavbou, mi v neutuchajícím dešti, a nově také v silném větru, nabízí na velkoryse širokých bulvárech navzdory psotě hned několik pitoreskních výjevů – množství kaváren a obchůdků, staletý dub plačící pod náporem vlhkosti proudy mýdlových bublin, ale i nezvykle povedenou expozici o Jiřím Wolkerovi v tamějším muzeu. Plechový tubus s umělou inteligencí neúprosně drtí mýtus strádajícího básníka, popisky na zdech tonoucí v elektrické modři zase odhalují dětství a dospívání prostějovského rodáka v kosmopolitním blahobytu. V knize návštěvníků se přesto touží po „Wolkerově světnici“, kterou bychom však v honosném bytě prarodičů na prostějovském náměstí, kde Wolker před odchodem do Prahy s rodiči zakotvil, hledali spíš obtížně. Poťouchlost ze zdařilé výstavy mě doprovází celou cestu na autobus. Tu mi oplácí schránka, jejíž poštovní znak majitel rumělkou proměnil v bizarní kočičí postavičku.
Na Plumlov tak dorazím až za pět pět a stíhám poslední sobotní prohlídku, kterou s námi průvodkyně absolvuje s čajovkou v ruce. V Plumlově totiž nejde proud pro jistotu už vůbec, což by mělo být pro festival s těžištěm v temnějších odnožích elektroniky poměrně zásadní problém. Ne však pro Hradby Jednoty. Centrála vrněla bez záseku po celou následující noc a hudební produkci to nějak neovlivnilo. Na dílně jely tekky, fungovala i stále plná kavárna a postranní jídelna, kde kromě punku zaslechnu, na akci typu Hradeb Jednoty trochu překvapivě, i Divokýho Billa se Závišem. V party náladě a s omezenou energií se ale z rýžovaru vyváří voda přecijen pomaleji, a tak jako satisfakci dostávám namísto asijské porce veganský burger. Náhrada plnohodnotná a stejně dobrá, po Antezově okultní rezonanci, při níž ve ztemnělém suterénu v transu vdechoval soustředěným kroužením život nepoddajným frekvencím, přišlo gastro vytržení mířící na první signální vhod.
To už ale k dalšímu usebrání v kamenném sálu vyzýval niněrista Michal Vaľko působící pod jménem Line Gate. Právě u jeho vystoupení jsem si uvědomila, co je na akcích podobných Hradbám Jednoty minimálně sympatické - s Vaľkem jsem na akci dojela hromadnou, následně si užila jeho meditativně zádumčivé vystoupení, abych ho ve finále potkala u vedlejšího stolu s polívkou. Postavy umělců, pořadatelů a návštěvníků se tu nevtíravě mísí, jeden se druhým může stát prakticky lusknutím prstu. A nevadí, že při tom na sebe občas nevidí. Ticho a tma prý léčí. První poučka v případě Hradeb Jednoty sice neplatí, temnota a teplé poryvy sobotního větru jsou ale předzvěstí změny, mají očistný účinek.
Od ponuře hypnotické niněry už se do sklepení mířilo k formátu, který na Hradbách Jednoty převažoval. O spojení výjimečného elektronického experimentátora a mohutného, formu nectícího hlasu, se tentokrát postaral Petr Vrba s kultovní Cinder Sharp. Audiovizuální duo si užívám v sedě, sbírám totiž síly na koncert favoritky, velšské kytaristky Gwenifer Raymond. Patřím totiž k té části publika, která na Hradbách Jednoty obdivuje spíše přítomnost interpretů, kteří by si čistě teoreticky poradili i při výpadku. To je právě i příklad Gwenifer – když jsem její temný recitál před pěti lety slyšela v podkroví šumperského klubu, musela jsem za touhle nesměle utíkající astrofyzičkou doklopýtat s nadšenou pochvalou. Nejinak tomu bylo i letos. Americký primitivismus vyžaduje určitou míru řemeslné zručnosti, která kdekoho okouzlila už při zvukovce. Apalačský žánr má kromě svého domácího doyena Fayeho i své tuzemské zástupce v podobě dua Šimanský/Niesner, hra britské umělkyně je však na rozdíl od přednesu zmíněných umělců daleko bouřlivější a intimní hranice stylu výrazně nabourává. Španělka si v blankytně nasvícené stodole vydobyla totální respekt, přerušený snad jen výkřiky nadšení a štěbetáním rozmrňkaných andulek. I kdybych měla do Plumlova přijet jen za tímhle, budu spokojená.
Do půlky dalšího ostrovního interpreta Demdike Stare nechtěně vrazím v závětří venkovního pahorku. Sean Canty energicky poskočí, zadumané fluidum typické pro elektronické hvězdy podobného ražení se tu nekoná. S Milesem Whittakerem pak na pódiu vytváří audiovizuální performanci s nadšením, které připomíná podvečerní tvoření v kutilském kroužku.
Je to ale až Julien Hairon, který se mi do paměti zaryje nejvíc. Vyučený tesař strávil dekádu honbou za domorodými nahrávkami, impulzem pro jeho autorskou tvorbu bylo ale až tanzanské singeli. Desku vydal u afrického Nyege Nyege, o jehož výsadním a do jisté míry futuristickém postavení ve světě se toho v Česku a na Slovensku ví mnohé. Judgitzu, jak zní muzikologův pseudonym, v přítmí obalil jednotlivce valem z rychlých tanzanských beatů. V žánru jsem posluchač - nováček, o to víc mě Haironův set okamžitě pohlcuje, tělo v navlhlém podzimním oblečení se rytmicky vlní, aniž by se chtělo jakkoli předvádět. Vedle mě nadšeně ve vlastních magických kruzích přešlapuje i zbytek osazenstva, nikdo nikomu nepřekáží, a tak se mi v hlavě vynořují letmé, ale o to intenzivnější záblesky vzpomínek, v nichž jsem africkou hudbu zaslechla v jejím přirozeném prostředí – sicilský bar, sekáč v Marseille…Tady patří dík nejen umělci, ale stejnou měrou také zvukařskému týmu. Aby hudba v takto náročném prostoru všeobjímala a přitom neničila zdraví, je v tuzemsku pořád vzácný jev. Volám stejný taxík, do postele klopýtám omámená trochu surreálným zážitkem. Ráno už neprší.
