Šumperský třídenní festival v posledních letech do doprovodných akcí “šlape”. Páteční program už zdaleka nevyplňují jen sympatické poslechovky v letos oceněné bibliotéce nebo odpolední koncertní série v klášterním kostele. V lobby nově zrekonstruovaného prvorepublikového hotelu si po obědě střihne koncert dramaturg Bezr s písničkářem Ficem, který tu zdejší publikum před pár lety uhranul, Luke Winslow-King na masterclass pro změnu hudebníkům vysvětluje, jak najít při psaní vlastní styl. Nikoho už nepřekvapí, že facebookovou pozvánku na výukovou akci lajkuje sám umělec. Sami muzikanti se o festival stále častěji zajímají, a pokud to mezera v koncertních plánech dovolí, podnikají sondáž na vlastní pěst klidně v předvečer svého vystoupení. 

Při průzkumu terénu tak potkávám Marca Bartoccioniho i s kapelou, úsměvy ve čtvrtek vyměníme i s členy The Cumbia Shoes, kteří v Šumperku doprovodili Chucka Propheta. Oba umělci mě přitom v pátek dostali nejvíc. Lap steeler Bartoccioni to měl, pravda, trochu těžší, jeho důmyslná koláž z blues, osmdesátkového rocku a krabičkování nechytla, asi díky italské přímosti, v kulturáku úplně všechny. To Prophet už hlavnímu pódiu s přehledem dominoval, jeho psychedelií a ironií nasáklá cumbia byla v kombinaci se suverénními výkony kolegů důvod, proč jsem na další den vymývala z vlasů sůl. 

Tradiční kapitolu soutěžních kapel psali v pátek opět polští sousedé. Jejich přítomnost už je na Blues Alive ložená stejně jako jarní Blues Aperitiv, kde hudebníci bojují o postup do hlavního podzimního programu. Svůj dlouholetý názor, že Poláci jsou ve stylu a hudbě oproti Čechům přece jenom o trochu dál, si ostatně ve finále druhého dne potvrzuji ve vřelém mezigeneračním dialogu. V tom si sdílený obdiv polské muziky sympaticky odtakáme, stejně jako fakt, že se nám Šumperk jako město jednoduše líbí a rádi se do něj i mimo festival vracíme. 

Dark Leaves pro mě ziskem divácké ceny v loňském ročníku představovali obrovskou naději.. Jejich vítězství značilo, že je šumperské publikum ryze současným podobám blues nakloněno a že se jeho mísení s folkem, roots music nebo country nadále neobává. Svůj bloody folk předvedli Dark Leaves v zeštíhlené sestavě, z ústřední dvojice harmonikáře Łukasze Pietrzaka a zpěvačky Wiktorie Tabak zůstala pouze její ženská část. Absence Pietrzakovy silné osobnosti se na sebevědomí pátečního výkonu sice trochu podepsala, přesto doufám, že Dark Leaves pro jejich originalitu ještě na Blues Alive uvidíme. To Robert Kordylewski se svými dvěma spoluhráči přivezl naopak do party stanu “dvorkové” stage to nejlepší z tradice. Akustický klid obou kytaristů a foukačka Leszka Paecha mě ve vzpomínkách přenesla ke Dřevařům, kde jsem se při nočních jamech s festivalovou atmosférou před lety seznamovala. 

Pod plachtěnou střechou ještě chvíli zůstaneme, ve stanu zahráli ostatně skvělí The Courettes - manželé Couri, z Brazílie pocházející kytaristka a zpěvačka Flavia a dánský bubeník Martin, byli garážoví, byli punkoví a ve dvou hráli zhruba za pět. Při prvních skladbách mi v hlavě naskočily pubertální idolky. Karen O nebo Kathleen Hannu pak vzápětí vystřídala úvaha, jestli by koncert The Courettes mohl být v punkové Plzni nebo Kolíně vlastně událostí sezóny. Přesto mi k páteční náladě jejich vystoupení bohužel nesedlo, na vině byla i úvodní hlasitost, kvůli které jsem vzápětí z předních řad vycouvala až ke vchodu. Nebyla jsem sama, v publiku jsem pár lidí se zacpanýma ušima viděla, stejně jako několik palců dole směrem ke zvukaři. Myslím, že vystoupení The Courettes byla právě onou složkou šumperské dramaturgické alchymie, která patří do kategorie takzvaně testovací. Lidi při tomhle koncertě odcházeli, stejně jako se druhá spousta excelentně bavila - fotky ze stage divingu frontmanky ostatně mluví za vše. 

Běžnou součástí každé festivalové reality je, krom občasného diváckého exodu, také změna v line-upu. O tu se na letošním Blues Alive postarali potomci hill country legendy R. L. Burnsidea. Mytická postava subžánru, který jako poslední zachovává folklorní tradici blues, byla za života mimořádně plodná nejen hudebně - udávaný počet potomků se ve vodách internetu pohybuje mezi dvanácti až čtrnácti kusy. V rodině Burnsideů se hudbě aktivně věnovali ženy i muži, největší slávy aktuálně požívá Grammy oceněný Cedric, který měl být jednou z hvězd osmadvacátého ročníku. Když pak Cedric evropské turné zrušil a jeho náhrada, strýc Duwayne pro problémy s americkými úřady a odňatým pasem nemohl headlinera zastoupit, byla to pro mě velká rána.

Scéna kolem North Mississippi hill country blues je dnes už legendární, pro mě ale hlavně srdcová, Cedrica navíc vnímám jako umělce, který hudebně i vizuálně (jsem velkou fanynkou jeho albových coverů) posouvá rodinný žánr dál nejlepším možným způsobem. Krev ale není voda, v abecedě jsme se tak v rodokmenu při pátku posunuli prostě jen k písmenu K - v Šumperku nakonec vystoupil další z vnuků, Kent. Ten vystoupení utáhl především na charisma. Neposedné rodinné stříbro, ono tajemství jednoho hypnotického akordu, úplně nevybrabčil.

V úvodu (snad kromprvních akordů) byl překvapivě klasický a dával vyniknout hlavně svému mohutnému hlasu. K nejsilnějším momentům ale stejně patřily chvíle, kdy se kapela semkla a hudbu předků sugestivně valila před sebou. Být v kůži basáka Mojmíra Saboloviče, který hill country umělce v Česku pravidelně doprovází a který se velkou měrou na energii koncertu podílel, bylo tak pod pódiem na moment mým tichým přáním. Srovnáme-li ale Kentovo vystoupení s loňským parádním koncertem Camerona Kimbrougha, zůstal v klání vnuků hill country titánů ten Burnsideův trochu víc při zemi. 

A pak zase to Chicago - osvědčené, milované, sál plnící po okraj. Kytarista Jimi Primetime Smith, harmonikář Bob Corritore a zpěvák Oscar Wilson obohatili dosud prakticky nejžádanější festivalovou položku značkou Legends of Chicago Blues. Prostředek šumperské dvanáctkové oslavy se po plnokrevném koncertu přelil opět pod celtu. Jam stage se náhle proměnila v arénu dovedností, kde se to hemžilo mladými talenty. Dvojice hráčů srbských The Bad Week zahájili šumperský průzkum přebráním otěží. A to hrají až v sobotu. Máme se na co těšit!