Že hudebníci napříč kontinenty bluesový festival ukrytý mezi horskými svahy milují, začíná být čím dál očividnější. Muzikanti festival aktivně podporují, jeho novou, akcelerovanější podobu na sociálních sítích pozitivně komentují. V komunitě se tak zkrátka o Blues Alive v nejlepším smyslu šušká. Hrát v půli listopadu v Šumperku proto znamená odnést si poměrně prestižní zářez, stejně jako vzácný zážitek naznačené domácí atmosféry. Pozitivnímu echu proto odpovídá i line-up letošního, už osmadvacátého ročníku. Na něm se objevují jména, která na současné mezinárodní scéně buď dominují, nebo se začínají etablovat - hudební skanzen se rozhodně nekoná.

Aktuální podoba žánru je však synkretická, stejně jako mladší generace opanující hitparády zavrhuje prvoplánové škatulkování a bere si všude tam, kde je hudba spíš než na matematickou přesnost bohatá na neopracované emoce. V tomto ohledu tak světovost programu striktní tuzemskou scénu, která tóny hlavně piplá a odchylek historicky moc nepřipustila, sympaticky popichuje. Od čtvrtka do soboty tak zazní kromě dvanáctky třeba i v celosvětovém kontextu ryze aktuální country nebo temný folk. 

Sestavit program, který nebude zatuchlý, ale zároveň neodradí tuzemského posluchače  tvořícího tvrdé návštěvnické jádro, není pro Blues Alive jedinou výzvou. Šumperský kulturák je na poměry samotného slova velkolepý, přesto se před pár lety pořadatelé rozhodli přidat na jeho nádvoří další stage. Již třetím rokem se tak program odehrává na dvou místech, které od sebe dělí zhruba minuta cesty přes foyer, venek a stále poměrně dřevní “lávkový” koridor. Párty stan sice rok od roku zraje a pobyt v něm už je regulérně pohodlnou záležitostí, přesto mi organizované přesuny úzkým prostorem evokují ranní neurózy v přeplněném MHD. Ještě v noci a následující den zjišťuju, že nejsem s lehkým odsudkem sama. Názory se ale různí. Ty negativní odrážejí fakt, že pravidelní návštěvníci si exkluzivitu zdejšího zážitku rádi vychutnají v poklidu. Na stranu druhou, z poslechu blues se v Evropě stala trochu elitářská věc zažívaná z pohodlí divadelních sedaček - v tomto ohledu tak můžeme Courtyard Stage vnímat jako snahu navrátit do hry konvencemi nesvázanou zábavu. 

Výhoda dlouhodobé, návykové účasti, má ale v Šumperku hlavně pozitiva. Jak se festivalové kulisy vyvíjí je věc jedna, daleko zajímavější je ale samotná geneze jednotlivých účinkujících. Každý fanda blues má totiž možnost povýšit posluchačský zážitek na ten muzikantský v zásadě dvěma způsoby - buď může po půlnoci chytnout libovolný nástroj a zbytek noci strávit jamováním po boku ročníkových hvězd, nebo se na jaře postavit rovnou na hlavní pódium a pokusit se na něm v rámci tzv. Blues Aperitivu vyhrát účast na podzimním programu. Stejně jako loni mi muzikanti z naznačené kategorie soutěžících dali jasně najevo, že sledovat jejich vývoj začíná být pro příslušnost k “bluesovému klanu” stále zásadnější. Readymade Backsliders, kteří si cenu poroty odnesli na Aperitivu minulý rok, zvládli hlavní scénu s přehledem, od blues-rocku se pustili po boku loňské soutěžní hvězdy, hostujícího Štěpána Kordíka, do dalších žánrových výprav.

Podobně úspěšnou pouť mají za sebou i bratislavští Kiero Grande, kteří letos v Šumperku zvítězili opakovaně. Originální, mnohovrstevnaté aranže v kombinaci s nadšením nových členů v sestavě mi připravili jeden z nejsilnějších zážitků večera. Navzdory skutečnosti, že mě jejich hudba historicky vlastně vůbec neoslovovala. “Pamatujete na loňské Francouze?” ptá se frontman Adrian Kelemen jednu chvíli publika.  “Díky Boogie Beasts jsem začal psát právě takovou hudbu.” Zpěvákova vzpomínka je další z mnoha důkazů, že Blues Alive je pohlcující spirálou, která vtahuje, inspiruje, a už nepustí. 

To je případ i skotského písničkáře Davea Arcariho nebo dvojice Hugo Race & Michelangelo Russo, kteří se na festivalu objevili opakovaně. Přestože rozpustile vypravěčský Arcari nemůže být od ambietních poloh v Austrálii založeného dua na první pohled vzdálenější, byla to právě dynamika, která oba projekty vlastně čtvrteční večer krom opakované účasti spojovala. Zatímco první jmenovaný rozpustilou monotónnost dřevního delta zvuku rozdíly v hlasitosti příjemně rozbíjel, u krabičkové session protinožců mi změny v hluku, na nichž by jejich hudba vlastně měla stát, naopak trochu chyběly. Noise evokující hudební plochu se však min. jednou vystavět podařilo. 

Nejodvážnějším žánrovým výletem byli ale bezpochyby Three For Silver. Fluidní projekt Lucase Warforda je živoucí antitezí k chlácholivé bluesové předvídatelnosti. Počítat do dvanácti by tu bylo jednoduše bláhové, u téhle (aktuálně) trojice totiž nikdy nevíte, co přinese příští takt. Neuvěřitelná směs folku, blues, country a roots music k popisu nestačí. Tohle byl fantaskní vaudeville, disneyovská romance v zakouřené putyce, kterou diváci spolkli i s navijákem. 

Program Blues Alive je ale jako gumbo - k chutném výsledku dopomáhá každá jednotlivá složka. A chicagské blues se v případě festivalového receptu na úspěch používá jako stabilizátor. Zatímco na zahraniční scéně téhle škole trochu zvoní hrana, v Šumperku se stále, s ohledem na svou stabilní strukturu i nepolevující kvalitu, pořád těší většinové přízni. Obdivné výkřiky z davu chápu, zvlášť, když je patrné, že si tu někteří odbývají svou festivalovou premiéru. Přesto mě baví, že i v rámci tradice dokáže tým kolem Blues Alive vyzobat to zajímavější. Kytarista Albert Castiglia je i přes své nepopiratelné renomé hned v úvodu sympaticky napjatý, jak ho zdejší publikum přijme, svou rockovou přímost proto ždíme na maximum. Čtvrteční noc uzavírající vyslanci chicagského festivalu pak tradiční formu nezřídka narušují disco rytmikou. Půlnoční jam, letos podruhé pod kuratelou profesionálů, zatím míjím. Oslava teprve začíná…