A to bylo osmadvacátý rok festivalu zase velkorysé. Výtvarník Jonáš Ledecký se svými Cold Licks nechal začátečnický ostych v loňském foyer, jeho poctivou kytarovou nálož si v úvodu sobotního večera užili hlavně ti, kteří fandí nepančovanému blues-rocku. Toho bylo, pravda, na letošním Blues Alive spíše méně, o to víc pak Ledeckého výlety po hmatníku bavily. 

Nejvýraznější příběh ročníku sice vrcholil hned vzápětí, přesto byla cesta The Bad Week daleko delší a začala mnohem dřív, než první srbská kapela festivalu jako oficiální programová položka stanovou stage absolutně odrovnala. Trojice ulicí vytrénovaných muzikantů byla famózní už na soutěžním Aperitivu, kde si zcela suverénně odnesla cenu diváků. Ale lehkost, s jakou v živelné symbióze všichni tři hudebníci sobotní atmosféru vygradovali, na festivalu za jedenáct let svých návštěv u soutěžní kapely, která navíc nehraje čistokrevné blues, nepamatuju. The Bad Week byli nadto letos prakticky u všeho. Pronikavý pohled Strahinji Jajiće, kterého by v encyklopedii měli jako grafický doprovod umístit u hesla “performer”, mohl člověk zachytit před kulturákem stejně jako při závěrečném sobotním jamu, na kterém dokonce dostal od jeho velitele, Lukea Winslow-Kinga, pro jednu chvíli stopku. 

Trochu poťouchle se domnívám, že buskeři z Nového Sadu byli prostě tak dobří, že v některých kolezích přirozeně vzbuzovali minimálně soutěživost. A to jestli Jajićův pohled a chraplák všechny, v závislosti na jejich festivalové pozici, z různých důvodů žhavil, pak harmonika Stefana Stefanoviće Gilea nabodávala na kůl. Tenhle rtuťovitý foukačkář kombinující image veksláka s dynamikou Freddie Mercuryho pro mě patří k nejoriginálnějším osobnostem, které jsem měla možnost na festivalu zatím potkat. Tichošlápek Danijel Seethaler pak svou elegantní hrou nadaný trojúhelník nenápadně všeobjímal -  tahle role sice v obdivném výčtu tolik slov nespolkne, o to spíš ale byla pro finální zážitek z The Bad Week zásadní. Drobná žánrová povídka o balkánské suitě končí, pravda trochu prozaicky, u facebookového komentáře kapely, která na síti děkovala zejména přátelskému a nápomocnému organizačnímu týmu. Naštěstí jsou pravidla Aperitivu příznivá a jeho výhercům zaručují na hlavním programu účast hned dvakrát. Kdo tedy kralování The Bad Week letos nestihl, může pokračování jejich dobrodružství zažít v Šumperku příští rok. 

Ona Courtyard Stage byla v sobotu vůbec štědrá na silné zážitky. Příjmení holandského zpěváka a kytaristy Robberta Duijfa sice v překladu znamená holub, v žánrové směsici byl stejně jako srbští kolegové spíš ale jako ryba ve vodě. O tom ostatně svědčí i fakt, že se spolu se svým synem, kontrabasistou Rubinem a bubeníkem Robinen Zalmem, po opakovaných úspěších v národním kole prohráli až k úplnému vítězství European Blues Challenge. Mladšího muzikanta než byl Rubin bychom v historii Blues Alive hledali stěží, o to spíš vyráželo dech, s jak profesionálním nadhledem zemitému vtipkování táty sekundoval. Další skvělé, žánry překlenující vystoupení, navíc tak nějak podpořené skutečností, že mezi českým a holandským humorem lze často najít zajímavé paralely. 

Jestli mi sobotní noc na dvorku šumperského kulturáku přinesla nadvakrát ryzí wow, pak vystoupení Earlyho Jamese zanechalo odezvu složitější. O tom, jak zásadní roli Easy Eye Sound na současné americké scéně tamějších “původních” žánrů hraje, jsem psala už minulý rok. To byla hlavní hvězdou Blues Alive tehdejší labelová jednička, soulový zpěvák Robert Finley, který na dominantní pozici jednatřicetiletého Jamese ve vydavatelství pravidelně střídá. Early James si tuzemskou premiéru, na rozdíl od Finleyho, neodbyl v Šumperku, už loni na Moravě totiž odehrál trojici klubových koncertů. Ten brněnský ve Staré Pekárně mám přitom v hlavě uložený s nálepkou jedné z nejkrásnějších událostí sezóny. V Šumperku však nebylo po loňském pospolitém vtipkování a geniální country lehkosti ani památky, Early James za koncert promluvil asi jen třikrát a v komunikaci s jeho hostujícím doprovodem to také evidentně skřípalo. Z pozice řadového diváka k původu problémů nedohlédnu, zda je na vině rostoucí značka, únava z evropské šňůry nebo sžívání se s jinou kapelou, která pro potřeby starého kontinentu nahradila životní kamarády, tak mohu přinejlepším tušit. Jisté je ale jedno - na Blues Alive jsem zažila Jamesovu další tvář. Hlasitější, drsnější, víc potemněle rock’n’rollovou. Lehce prořídlé řady ve stanu dávaly tušit, že tenhle výjimečný interpret, kterému tu přidrzle zavěštím nominaci na Grammy, nepodal v sobotu svůj životní výkon. Přesto doufám, že do Čech opět znovu dorazí, stejně jako do Šumperka další člen Auerbachova vydavatelství. Je v něm totiž z čeho vybírat. 

Prkna v kulturáku se za to v sobotu prohýbala pod slavnými jmény, jejichž vystoupení byla takzvaně “daná s přehledem.” Letošní ročník jsem sice už věnovala The Bad Week, stejně tak by ale mohl být “Blues Alivem Lukea Winslova-Kinga”. Rodák z Michiganu po boku kytaristy Roberta Lutiho letos vedl popůlnoční jamy, učil autorskému psaní a zastal roli jednoho z headlinerů. Kvůli naznačené všudypřítomnosti jsem pak jeho sobotní vystoupení chtěla využít jako tranzitní, kdy hudbu linoucí se z hlavního sálu využívám  jako exkluzivní soundtrack k saturaci základních a konverzačních potřeb. Přesto mě nenápadná energie kapely přikovala pod pódium na prakticky celé Lukeovo vystoupení - zvlášť v momentě, kdy to na stagei začalo shufflovat. Trojjediná role musí být na Blues Alive vyčerpávající, ztráta energie na umělci znát ale nebyla. Přesto byl však Kingův management společných jamů někdy až moc solitérský a jindy euforický zážitek z viditelné pospolitosti tak pro mě, alespoň nad nedělním ránem, lehce narušoval.

To vystoupení Erica Bibba, který na Blues Alive vystoupil už potřetí, lze zařadit do kategorie těch velkolepě důstojných. Na balkóně subtilně bystré hře ve VIP sekci pozorně naslouchala spousta ostatních účinkujících, zbytek narvaného sálu přihlížel s podobně soustředěnou intenzitou. A to bez ohledu na fakt, že se nejednalo o zážitek premiérový. To Devon Allman, další z letos vystupujících potomků hudebních legend, už všechny svým plnokrevným blues-rockem, jak jinak se špetkou jižanského chilli, regulérně roztančil. Že se jednalo o zasloužený vrchol ročníku, jsem pak při cestě na jam zaslechla opakovaně. 

A pak na to “smutné blues” přeci jen došlo. Při cestě domů, v mlze a na kolejích, se dvanáctková balada v neděli ráno píše v hlavě sama. Z nepříjemného dumání mě naštěstí vytrhla nadšená parta, která na peronu komplimenty zaházela čekajícího festivalového dramaturga. Já vím, blues léčí. Za rok zas.