Mike Zito se podobně jako někteří další účinkující bluesové série rekrutoval z řady interpretů, kteří si poznávačku tuzemského publika odbyli na šumperském festivalu Blues Alive. Tehdy si na pomoc přizval kytaristku Samanthu Fish, kterou jako mentor provázel na americkém i evropském turné. Začátek letošní čtrnáctistopé šňůry napříč starým kontinentem naplánoval právě v Praze. A stejně jako před deseti lety to byla, nízké účasti v sále navzdory, poctivě odvedená směna.

Předskokanem Zita byli Ptaszek & Bužma - duo sice tuzemské, byť, jak jméno prvého napoví, s kořeny v místech, kde se blues tradičně daří přilákat daleko vetší množství lidí. Matěj Ptaszek se foukací harmonice věnuje nejen jako prestižní hráč (polský žanrový časopis Twoj Blues mu mezi mezi nejlepšími světovými foukačkáři přiřkl patnáctou příčku), ale mimo jiné také jako tvůrce učebnic její hry. Otřepané “Kdo neumí, učí” v případě Ptaszka neplatí, stejně jako poznatek, že “vracet se ke kořenům” se v našich končinách, s ohledem na absenci autentické zkušenosti s počátky žánru, nemusí vždy úplně povést.

V případě večer otvírající dvojice byla připomínka bluesových začátků mistrně zahraná, hlavně ale vystoupení působilo autenticky. Vlastní skladby oba muzikanti mísili s prapůvodními kousky od doyenů jako Charlie Patton nebo Lead Belly způsobem, který dal možnost teleportovat se, alespoň duchem, na verandu jižanské putyky. Pro večer otvírající tandem je kromě blues neméně důležitý i gospel, obě slova ostatně zdobí oficiální název jejich projektu. Pro něj se hodil hlavně poklidný zpěv kytaristy Lubomíra “Bužmy” Khýra, který v minulosti dlouhá léta působil v Retro Blues. Z forbíny jsme tak díky vkusu a profesionalitě obou hudebníků měli možnost slyšet jeden z nejlepších úvodů sezóny.

Mike Zito měl na playlistu, který sám o sobě působil jako drobné umělecké dílko, napsáno celkem šestnáct kousků. Přesto měl člověk ve středu pocit, že skladeb bylo snad dvaatřicet. Ne snad, že by byla délka koncertu na škodu. Ba naopak. Blues, rock'n'roll, blues-rock a špetka jižanského rocku pilovaného v superskupině Royal Southern Brotherhood, Zito obsypaný balkon a pravda trochu prořídlé řady před pódiem zasypával kanonádou z vyjmenovaných žánrů. Bez zbytečných plků, s hluboko zašlápnutým pedálem.

Na deskách působí Zitova hra vlastně daleko monotónněji, pražský koncert byl ale v nejlepším slova smyslu syrový, s minimem příkras i doprovodu - bubeník Matt Johnson Zitův projev vlastně jen umně tvrdil, basák Doug Byrkit si, pravda, přece jen občas na hmatníku odskočil na svižnější výlet. Chvilkami to skoro vypadalo, jako by si vlastně kytarista vystačil úplně sám a hrál jedno sólo za druhým hlavně pro sebe. Ne snad z vlastní introverze, zpupnosti nebo nedostatku profesionality, ale z čiré radosti ze hry po složitém období, kdy se kvůli zhoubné nemoci musel rozloučil se svou manželkou Laurou. Mimo jiné poslední album “Life is Hard”, z něhož zazněla stejnojmenná skladba, baladická Darkness, ale hlavně pak hitová Forever My Love, věnoval zesnulé polovičce, která skladbu ještě stihla zaslechnout.

Přídavek se sice vytleskával pro malý počet lidí v sále poměrně dlouho, o to víc ale potěšilo, když se Mike Zito i s oběma kolegy prakticky okamžitě vrátil do sálu, aby si s návštěvníky dlouho živě povídal. Zařadil se tak po bok těch umělců, kteří na začátku šňůry síly nešetří a nebojí se i desítkám oddaných posluchačů naložit uprostřed týdne bluesovou forsáž.