Joey DeFrancesco přijel do Prahy představit písně ze své poslední desky s názvem 40, kterou vydal právě ke svým čerstvým čtyřicátinám. A za těch čtyřicet let toho již stihl opravdu hodně.
Již v sedmnácti letech si ho všiml trumpetista Miles Davis, který ho okamžitě přizval do své kapely na koncertní turné. Po této zkušenosti se nadaný varhaník začal věnovat i hře na trubku, čímž se vyhranil proti jiným muzikantům, a to už jen kombinací nástrojů, na které hrál.
V sedmnácti letech vystupoval při koncertním turné ve skupině Milese Davise
Další velkou zkušeností pro něj zajisté bylo angažmá ve skupině Free Spirits kytaristy Johna McLaughlina na počátku devadesátých let, kterému později i hostoval na několika deskách. Kromě takového druhu hostování však začal rozjíždět i sólovou tvorbu, kterou přijel představit i do pražského divadla U Hasičů. Joey DeFrancesco přijel se svým triem, kde ho na bicí doprovázel Ramon Banda a na kytaru Steve Cotter.
Joey DeFrancesco si s sebou přivezl kombinaci klasického i moderního varhanního vybavení ( Hammond B3 s pedály XK-3C). Hřejivý zvuk těchto varhan rozezněl sál divadla pár minut po osmé hodině, když kapela bez velkého otálení zasedla ke svým nástrojům a hned spustila. Role muzikantů v kapele byly čitelné v podstatě již od začátku.
Joey DeFrancesco táhnul celé vystoupení svojí virtuózní hrou na varhany, bubeník Ramon Banda ho doprovázel přesnými a tvrdými údery bicích, zatímco kytarista Steve Cotter se spíše držel v poloze nevybočujícího, přesto však solidně znějícího, doprovodu.
Podívejte se také na fotogalerii koncertu
Atmosféra v sále divadla byla naprosto úžasná, neboť tento mohutně stavěný klávesista vřelým způsobem komunikoval s publikem a ve chvíli, kdy zrovna neměl sólo či nehrál téma skladby, tak vrhal úsměvy na všechny strany. Obecně by se dalo říci, že kapela si své vystoupení doslova užívala.
Nicméně přeci jen koncert vyzníval poněkud rozpačitě, neboť většina skladeb připomínala spíše fádní jazzové standardy s nijak významnými tématy. Tento fakt zmírňovala skutečnost, že kapela měla naprosto perfektní zvuk a improvizace v těchto skladbách tak vynahrazovaly kompoziční plytkost.
Navzdory slabším kompozicím předváděl Joey DeFrancesco úchvatnou hru na varhany i na trubku
Navíc styl hry Joea DeFrancesco byl naprosto excelentní a nedalo se mu vyčíst naprosto nic. Nedalo se však nevšimnout si jednoho úsměvného faktu, že Joey DeFrancesco je zřejmě zastáncem tvrzení, že co si neudělám (nezahraji) sám, to nemám.
A tak kromě toho, že hrál skvěle na varhany, a dostával tak publikum do varu, zároveň sám utvářel basovou linku, čímž dokázal, že se bez baskytaristy naprosto obejde. Vlastně ani nikoho nemohlo napadnout, že tam onen baskytarista chybí.
Vrcholem této skutečnosti bylo, když si do jedné ruky vzal trumpetu, na kterou bez velkých problémů začal takřka davisovsky hrát a přitom se druhou rukou doprovázel na varhany. Bohužel v hlavní části koncertu došlo jen na jednu jeho skladbu s trubkou. Dalších se obecenstvo dočkalo až v přídavcích.
Americký varhaník hrál jednou rukou na trubku a současně se stíhal druhou doprovázet basovými tóny z varhan
Kapela se s nadšeným obecenstvem rozloučila po hodině a čtvrt hraní, aby se nechala ještě jednou přivítat na pódiu. Následovaly pak ještě dvě písně, při nichž se Joey DeFrancesco opět vrátil k trubce a roztleskal si do rytmu publikum.
Zbývá tedy jen zhodnotit celkový dojem z koncertu, neboť přestože melodie nebyly nějak extra složité, dalo by se skoro říci až fádní, stylem hraní a improvizacemi dokázal Joey DeFrancesco svůj výkon dobře prodat a potěšit tak posluchače v sále.
Přestože posluchači náročnější jazzové hudby by zajisté měli k vystoupení výhrady, nedá se Joeovi DeFrancescovi upřít, že atmosféru, které se mu hřejivým zvukem svých varhan a trubky povedlo docílit, na publikum hluboce zapůsobila a lidé si tak mohli domů odnést příjemný pocit z dobře stráveného večera.
Joey DeFrancesco je opravdu pozoruhodný muzikant, jeho hráčské schopnosti zatím značně převyšují zřejmě jeho schopnosti kompoziční, přesto se jedná o velmi zajímavého hudebníka už jen proto, že ovládá oba své nástroje velice kvalitně a jeho improvizace jsou opravdovou potěchou ducha.
