Než se na pódiu ukázaly očekávané hvězdy, nechaly nás k rozehřátí kolegům Sunset Sons, kteří dle mého názoru měli radši zůstat u surfů, na nichž se seznámili, ale budiž. Když čekám na milého, přetrpím na chvíli i jeho ošklivého, koktavého kamaráda, ne? Protože se suverenitou Imagine Dragons je opravdu těžké svádět jakýkoliv konkurenční boj. Americká indie-rocková kapela, původem z Nevady po prvním výkřiku s albem Night Vision (2012) zasazuje přesně mířenou ránu do černého v podobě singlu Radioactive. S druhým albem Smoke + Mirrors (2015) opět sklízí úspěchy u fanoušků i kritiků, získává Grammy a spoustu dalších ocenění, včetně celosvětového respektu. A tak vyráží na turné, v rámci kterého poctila kapela i naši českou kotlinu.

Jako každý správný megakoncert, byl i tento podpořen vizuálními efekty, světlomety, kouřem a agresivním přezvučením trhajícím vnitřnosti, které nám pak ještě pěkně zamíchali subwoofery o velikosti menšího zámku. Zřejmě se počítá s tím, že účastníci znají hitovky nazpaměť a nejasnosti si domyslí, takže nevadí, když slyší jen obří chroptící zvukovou kouli, při jejímž burácení lítají čepice, pro jistotu podpořenou radostným poskakováním frontmana a ve vysokých frekvencích kvílící kytarou. Skutečně - kdyby byl Dan, řekněme, nachlazen, lidé by to bez problému odzpívali za něj, což se s oblibou párkrát za koncert zkouší v rámci hry „doplňte chybějící větu“. A všichni jsou nadšení. Bubeník si taky přišel na své, pěkně rozmáchlými ranami nám namlátil, jak to potřebujeme ke štěstí, Dan byl dojat, svěřoval se, jak má nejlepší práci na světě, přičemž mi ukápla slza závisti, nicméně mu to všechno přeju, vážně! K mému potěšení skvěle frázoval a dokonale intonoval i v křehkých, vysoko posazených pasážích, do chytlavých melodií se spasitelským výrazem vkládal celého člověka - a tak to má být. Koncert vyzněl pozitivně a autenticky, každý si odnesl domů kousek energie, která dělá vše možným a tak jsme se spokojeně uvolnili, zatleskali, zapištěli, vyvalili se z arény, zacpali metro a šli spát – tentokrát už do svých obyčejných životů.

Nevěříme v Boha, nemáme krále, ale potřebujeme se klanět. Takhle by taky mohl vypadat titulek reflektující sobotní rockový koncert. Chceme alespoň na chvilku přestat myslet v těch neúprosných kruzích, v extázi do výše vystřelených emocí se naprosto oddat něčemu silnějšímu, než jsme sami, ztratit se v čase a prostoru, prožít tu intenzitu, kdy dav je jak jeden muž a nadšeně křičí v transu unášen prastarým rituálem- stačí, když pohne rukou. Kdo? No přece ten slavný! Tentokrát to byl Dan Reynolds, který své misionářské kořeny rozhodně nezapře a hlásá své evangelium s nakažlivou upřímností. Rockové hvězdy jsou současnými panovníky myslí většiny postmoderních měšťanů. V případě Imagine Dragons je to království krásné a ráda se do něj zas někdy zaposlouchám.