Slavné americké smyčcové kvarteto Kronos Quartet přijelo 13. listopadu do Prahy oslavit 40. výročí svého založení. Koncert se uskutečnil v Rudolfinu ve Dvořákově síni, která byla zcela zaplněná. Program večera byl sestaven speciálně pro Prahu tak, aby umělci předvedli celou šíři svého repertoáru, který sahá od vážné hudby, přes jazz až k současné world music. Kvarteto, ověnčené nepřeberným množstvím cen, vystoupilo ve složení David Harrington (1. housle), John Sherba (2. housle), Hank Dutt (viola) a Sunny Yang (violoncello).
Na začátek umělci zvolili rozechvělou skladbu Aheym amerického hudebního skladatele židovského původu Bryce Dessnera. Název Aheym znamená v jazyce jidiš „cesta domů“. Bryce Dessner tak zhudebnil vzpomínku na své prarodiče, kteří byli kvůli represivnímu režimu nuceni opustit svou rodnou zemi. Vibrující a neutěšená Aheym jakoby symbolizovala mrazivý stesk po domově. Při intenzivním zvuku houslí člověku naskakovala husí kůže.
Po dráždivém začátku přišel na řadu ještě dráždivější hudební experiment kanadské skladatelky Nicole Lizée s názvem Death to Kosmische. Skladba je zhudebněnou vzpomínkou na tzv. Kosmische Musik, styl elektronické hudby 60. a 70. let, populární zejména v Německu. Kompozice Death to Kosmische v sobě propojuje hned několik pozoruhodných prvků. Klasická sestava Kronos Quartetu, tedy housle, viola a violoncello, je doplněná o primitivní elektronické nástroje jako například omnichord, nástupce tradiční citery, nebo stylophone, miniaturní syntetizátor z 60. let. Tyto archaické elektronické přístroje, na které střídavě hrála violloncelistka Sunny Young a Hank Dutt, vytvořily specifické ambientní zvukové efekty, které člověka během okamžiku přenesly do mimozemského kosmického světa plného strašidelných dozvuků a skřípavé ozvěny. Z velice složité a komplexní skladby se tak stalo gradující lyrické sci-fi, které ke konci posluchače strhlo k nadšenému potlesku.
Jako třetí umělci zahráli suitu z filmu Darrena Aronofskeho Requiem for a Dream. Soundtrack k snímku složil britský hudební skladatel Clint Mansell speciálně pro Kronos Quartet. Skladba byla na koncertě lehce podkreslena klavírní hudbou z playbacku, která celkové atmosféře kousku dodávala hloubku a působivost. Jemný začátek a ostřejší druhou částí vygradovala melodická závěrečná fáze. Ponurá a tragická, nicméně působivá a brilantně odehraná skladba vyvolala zasloužený ohlas.
Čtvrtou a velice zajímavou skladbu …hold me, neighbor, in this storm… složila srbská skladatelka Aleksandra Vrebalová, která se ve svých hudebních kusech snaží propojit klasickou hudbu s lidovou a duchovní hudbou. ...hold me, neighbor, in this storm... je inspirovaná autorčinou zkušeností z války v Jugoslávii. Kronos Quartet skladbu zahájil mocnými údery do bubnů doprovázenými bojovým pokřikem a skřípavým zvukem guslí, tradičního balkánského smyčcového nástroje s jednou strunou. Aranžmá podkreslil zpěv v srbštině, srbské ortodoxní zvony a následné volání k modlitbě v mešitě, které byly pouštěny ze záznamu. Agresivní, bojovná a temperamentní skladba zakončila první polovinu večera a hudebníci si před druhou půlkou dali malou přestávku.
Po přestávce se pokračovalo v připraveném programu. Kronos Quartet začal třemi kratšími kousky, které na sebe velmi dobře navazovaly a tvořily příjemný celek. Jako první zahráli skladbu Tabú kubánské skladatelky, zpěvačky a tanečnice Margarity Lecuony, která skloubila prvky jazzu s klasickou hudbou. Součástí aranžmá byl také doprovod latinskoamerických bicích. Melancholicky svůdná skladba poté navázala na kus americké bluesové zpěvačky a kytaristky Geeshie Wiley. Legendami opředená Geeshie Wiley, jejíž život je prakticky neznámý, nahrála za dobu své kariéry jen šest písní. Proslavila se skladbou Last Kind Words z roku 1930, kterou se Kronos Quartet rozhodl předvést pražskému publiku. Skladba působila příjemným, odlehčeným a ležérním dojmem, i když slova původní bluesové písně inspirované válkou příliš optimistická nejsou. Trojici kratších skladeb uzavřela něžná kompozice Laurie Andersonové, americké multimediální umělkyně a skladatelky. Kronos Quartet zahrál její kus s názvem Flow, za nějž autorka obdržela cenu Grammy. Jemnou tichou skladbu podkreslovalo nazelenalé světlo, které jí dodávalo poklidný meditativní ráz.
Na závěr byla pro posluchače přichystaná specialita v podobě skladby mladé americké hudební skladatelky s arménskými kořeny Mary Kouyoumdjian. Předci Mary Kouyoumdjian žili v arménské komunitě v Libanonu. V době libanonské občanské války a arménské genocidy byli nuceni uprchnout do USA. Primus kvarteta David Harrington představil mladou autorku jako vítězku soutěže, kterou Kronos Quartet vypsal pro hudební skladatele do 30 let. Mary Kouyoumdjian byla vybrána z více než 400 soutěžících. Její hudba v sobě spojuje dědictví arménské lidové hudby, folk, klasickou hudbu i experimentální prvky. Skladba Bombs of Beirut, kterou pražskému publiku představili, je dlouhá urputná pouť napříč válkou, lemovaná neklidem, svistotem bomb a strachem ze smrti. Celá kompozice je podkreslena zvukovým záznamem rozhovoru lidí, kteří byli přímými svědky bojů. Autentické výpovědi a následné zvuky bombardování a explozí, které byly zachyceny z balkónu obytného domu v Bejrútu, působily velice tísnivě a děsivě. Kronos Quartet se tak na konci koncertu obloukem vrátil ke svým začátkům, kdy v 70. letech hrál skladbu George Crumba Black Angels, která je inspirovaná válkou ve Vietnamu a obsahuje podobné zvukové efekty.
Válka je věčným a nikdy nekončícím tématem hudby smyčcového kvarteta. Svými skladbami i výběrem skladatelů, s nimiž spolupracují, se snaží upozornit na země, kde probíhají válečné konflikty. Kus mladé autorky byl odměněn velkým potleskem a David Harrington, který celý večer přívětivě komunikoval s diváky, si pražské publikum pochvaloval.
Jako by si však umělci byli vědomi toho, že zakončit svůj výroční koncert tak tíživým tématem, jako je válka, by pro posluchače bylo příliš skličující, rozhodli se po dlouhém aplausu přidat hned čtyři skladby navíc. Jako přídavky zvolili melancholičtější, pomalejší a melodičtější kusy, mimo jiné také interpretaci skladby Flugufrelsarinn od islandské kapely Sigur Rós. Publikum si tak mohlo po náročné části plné násilí a konfliktů odpočinout. Klidnější, nostalgičtější závěr působil po válečné vřavě jako jistá katarze, ztišení po přílišném vypětí sil. Líbivější a jednodušší skladby poskytly čas pro uvolnění. Nutno říci, že bez přídavků by koncert vyzněl snad až příliš tragicky a neutěšeně. Takto mohli posluchači odejít s pocitem příjemně intenzivního zážitku, který se jen tak neopakuje.
