Pod názvem An Evening of Blues, Rock and Tull se vypravil dvaasedmdesátiletý kytarista na turné, v rámci kterého posluchačům nabídl set písní jak z jeho sólové kariéry, tak samozřejmě i z éry Jethro Tull. Se svou „mladou kapelou" se nebál jít do tvrdších poloh, než jsou možná fanoušci Jethro Tull zvyklí.
Koncept kapely byl postaven právě na hutnějších vrstvách dunící elektrické kytary, s čímž Barre ohromoval již v minulosti. Ostatně právě k Jethro Tull v dobách, kdy v nich působil (což bylo do roku 2011), se váže i slavný „incident", kdy kapela porazila v roce 1989 skupinu Metallica při udílení Grammy v kategorii Best Hard Rock/Heavy Metal Recording se svou deskou Crest of Knave. Zpěvák a flétnista Ian Anderson tehdy při přebírání ceny předstoupil před přítomné šokované metalové publikum a s flétnou vítězoslavně v ruce se smíchem pronesl: „Flétna je metalový nástroj!"
Každopádně tvrdý rockový háv právě vždy utvářel Martin Barre. Po své odluce od Jethro Tull tak jen v současnosti dokazuje, jakým směrem kapelu posouval právě on.
Koncert se uskutečnil téměř přesně na den po pěti letech, kdy tu Barre byl naposledy, tehdy v Retro Music Hall. Sestava se od té doby krapet obměnila. Zůstal charismatický zpěvák a kytarista v jedné osobě – Dan Crisp, kterého spolu s Barrem doplnila nová rytmika, a to Alan Thomson na basu a Darby Todd na bicí.
Bez flétny a kláves bylo nutno k této kapele přistupovat jinak. Skladby, které má člověk naposlouchané z desek Jethro Tull, byly v kytarovém pojetí přímočařejší bez jinak obvyklých kudrlinek, nicméně jednalo se o zajímavé aranže. Byl rozhodně zážitek sledovat, jak se právě s tímto faktem hudebníci poperou a překvapivě se nejednalo o nějaký negativní křiklavý rozdíl oproti originálu.
Koncert ubíhal svižně, Martin Barre začal hrát takřka na minutu přesně v osm hodin večer a odehrál čistý hodinu čtyřicet minut dlouhý koncert bez zbytečných zdržovaček. V této době stihl zahrát většinu klasických hitů jako Aqualung, Heavy Horses nebo i starší kousky jako My Sunday Feeling, Teacher nebo i Song for Jeffrey. Došlo ovšem i na skladby, které už ani Jethro Tull v dobách starších nehráli. Byl opravdu zážitek slyšet skladbu War Child ze stejnojmenného alba nebo Hunting Girl, ve které nádherně rozjel svůj kytarový um Martin Barre.
Věk se na jeho stylu stále naštěstí nepodepisuje, a tak si mohli fanoušci vychutnat perfektní rockovou jízdu. Sám Martin Barre fanoušky bavil drobnými vtípky, kdy například dodal, jak si dal v Praze skvělý velký steak a má tak nyní spousty energie na hraní.
Nebyl by to jethrotullovský koncert, kdyby na samotném závěru nezazněla legendární Locomotive Breath, v jejímž svižném tempu si mohl člověk vychutnat plnou palbu rytmů kapely. Ostatně je to trochu smutné porovnání, ale zkrátka zpěvák Dan Crisp si může dovolit polohy hlasu, o nichž dnes už Ian Anderson může jen snít. Navíc Jethro Tull v posledních letech (ještě i s Martinem Barrem) mnoho skladeb museli zpomalit, aby to Ian Anderson ještě vůbec dával. V tomto má tato inkarnace Jethro Tull neskonale větší výhodu, což dokazoval i výběr písní, kterým se Ian Anderson již logicky léta musí vyhýbat.
Poté, co koncert skončil, Martin Barre vyzval přítomné do předsálí k nákupu desek, kde všem fanouškům udělil i ochotně autogram. Publikum vybavené i vinylovými deskami tuto nabídku rádo využilo a příjemnou atmosféru večera tak jen podtrhly dojaté výrazy prošedivělých rockerů, kteří si ulovili cenný autogramový skalp. Martin Barre znovu potvrdil své hráčské schopnosti a dokázal vystoupit ze stínu Iana Andersona. Rockerská nenasytnost tedy už jen vybízí k otázce: „Kdy tu bude opět?" Snad dříve než zase za pět let.
