Návštěva italského ansámblu vzbudila již před koncertem několik otázek. Ta nejpalčivější by se dala vyslovit takto - na kolik se liší italská jazz fusion od zbytku světové i tuzemské scény ? Na tyto odpovědi čekalo netrpělivé publikum klubu Jazz Time.

Čtěte také: Praha jazzovým mostem mezi USA, Izraelem a Kubou

Po nástupu na pódium Luca Ciarla neprodlužoval čekání a zahájil svůj koncertní večer. Ti, co se vyznali v houslové tvorbě, zajisté brzy ocenili, že italský hudebník vycházel nejen z klasických jazzových standardů, ale též se nebál se svými kolegy pohroužit do vlastních písní, které provázely nadprůměrné výkony všech zúčastněných. Při podrobnější analýze bylo jednoznačně poznat, jak hudební koncepce kapely vychází i z tvorby Stéphana Grappelliho, slavného francouzského houslisty.

V písních italského houslisty se odráží jazzové, středomořské ale i cikánské a šansonové vlivy

Luca Ciarla na sebe také přiznal, což nebylo těžké uhodnout, že kromě vlivu jazzových velikánů vychází i z vážné hudby. Na procítěném a technicky přesném vystupování italského houslisty byly tyto prvky patrné. Jak již ale bylo řečeno, hudební fúzi tvořilo více žánrových pilířů, často se daly v sólech ale i konkrétních písních určit některé šansonové postupy, opepřené i různými cikánskými vlivy stylu hraní na housle.

Kromě samotného vedoucího kapely by bylo nefér nevyzdvihnout samozřejmě i ostatní hudebníky, neboť pochvalu si jednoznačně zasloužili. Příjemně znějící rytmiku měli na starost baskytarista Nicola de Camillo a bubeník Francesco Savoretti, který se několikrát neváhal vzdát paliček a zahrál na své bicí rukama jako na perkuse, což zvládl tedy opravdu mistrně.

Mužem číslo dva na scéně se stal akordeonista Vince Abbracciante, který suverénně stanovil, co je to doopravdy rychlé tempo hraní na tento nástroj. Dvaatřicetinové rytmy v jeho podání opravdu nebyly výjimečné, kromě rychlosti ale bylo zajímavé sledovat jeho bleskové přeskakování mezi harmoniemi. Navíc technicky zvládal svůj nástroj na takové úrovni, že by se styl jeho hry dal přirovnat až ke hře na syntezátor, neboť bez efektů dokázal vyloudit z akordeonu podobné zvuky.

Koncert italského kvartetu byl rozhodně zajímavou hudební událostí, která připomněla, nakolik do jazzové hudby patří hra na housle. Zároveň bylo zajímavé pozorovat, jak se odlišuje italský přístup k tomuto nástroji v jazzové hudbě, ve které alespoň do této doby převažovala francouzská jazzová škola, které v minulosti dominoval například Stéphane Grappelli. V současnosti drží tuto část scény již jeho nástupci - Didier Lockwood nebo Jean-Luc Ponty. Jak ale bylo v klubu Jazz Time vidět, italská scéna se též nedá podceňovat.