Pro tento druhý koncert Medeski, Martin & Wood (dále MMW) v České republice vybral klub Jazzdock, který tuto unikátní hudební událost zařídil, pozoruhodné prostory smíchovského klubu Meetfactory. Zřejmě bývalá tovární hala skýtala evidentně rozlohu daleko větší a vhodnější, než by tomu bylo v Jazzdocku.

Vystoupení Medeski, Martin & Wood dominovaly výrazné groovy a zvukové experimenty

Když v devět hodin večer začalo houstnout srocení lidí před pódiem, začaly se projevovat jisté nedostatky klubu. Návštěvníci museli přetrpět horko, nedýchatelný vzduch v davu celých padesát minut, než kapela MMW nastoupila na pódium. Doteď se jeví jako zázrak, že do začátku koncertu, po kterém začal přeci jen mírně do sálu luftovat trochu svěžejší vzduch, nikdo nezkolaboval.

Nicméně koncert sám všechny výše zmíněné útrapy ihned zahnal stranou. Trio MMW jako by se snažilo vynahradit divákům předlouhé čekání v sále od první minuty koncertu. Hned první skladba, která trvala celých 20 minut, smetla všechny pochyby.

Klávesista John Medeski se na pražský koncert vyzbrojil svými osvědčenými klávesovými nástroji. Jeho arzenál čítal kromě klavíru také Fender piano, varhany Hammond či klavinet od firmy Hohner. Na tyto nástroje dovedl od první minuty koncertu vyluzovat neskutečně mocně znějící jedovaté groovy za doprovodu podobně znějící baskytary Chrise Wooda a brutálně divokých bicích Billyho Martina.

Čtěte také o letošním pražském koncertě kytaristy Johna Scofielda, který s triem Medeski, Martin & Wood často spolupracuje

Již první skladba předznamenala tvůrčí přístup celého tria. Kapela začala velice divokými improvizacemi inklinujícími k freejazzu, aby následně přešla jedovatými jamy k mocným groovům, které roztančily a rozpálily publikum navzdory již tak dost dusnému a pekelně horkému Meetfactory.

Ačkoli měl John Medeski pochopitelně nejvíce prostoru pro svá divoká sóla, při kterých představoval zvukové možnosti svých nástrojů, uměl se stáhnout i do podpůrné role. Tohoto uvolněného prostoru následně využívali jeho dva spoluhráči, kteří též předváděli rozjařenému publiku svoji brilantní techniku. Něco takového se zkrátka nevidí každý den.

Po vcítění se do rytmu hudby bylo úžasné sledovat souhru a vůbec celkové myšlenkové souznění všech tří muzikantů. V onu chvíli jako by ony divoké skladby hrál jeden člověk a ne tři. Skladby měly většinou podobně tematické motivy, které stály na silném groovu a nápaditých sólech, avšak zvuková stránka hrála další významnou roli.

Zkreslený zvuk Fender piana, Hohneru či Hammondek dodával skladbám šťávu, kterou jiná, podobně stavěná tria většinou postrádají. Písně MMW proto neskutečně šlapaly a rytmus byl leckdy doslova ďábelský.

Když Chris Wood v polovině koncertu vytáhl svůj, do té doby neužívaný, kontrabas, zahrálo následně americké trio i několik akustických kousků ze svého repertoáru. Celkově se celý setlist nesl spíše v duchu starších a osvědčených skladeb. Došlo tak například i na slavnou píseň Big Time.

Průměrná délka skladeb činila přibližně patnáct minut, což v kombinaci s onou živelností poskytovalo mnoho silných momentů koncertu. A i když si MMW dali s příchodem na pódium načas, délkou koncertu si to u mnoha diváku zcela jistě vyžehlili.

Když se čtvrt hodiny po jedenácté hodině večer kapela s narvaným Meetfactory za mohutných ovací rozloučila, dočkala se natolik bouřlivého potlesku, že přidala ještě dva přídavky. Za takřka dvouhodinový koncert lze jen vyseknout poklonu kapele za její úžasné výkony a výdrž, jimiž se blýskla v Praze.

Všichni tři muzikanti dokázali, že oprávněně patří mezi světovou špičku hudebníků, kteří nalezli svoji cestu v experimentování s jazzem, funkem, rockem i mnoha jinými styly. Nezbývá tedy než poděkovat za úžasný výkon a doufat, že Českou republiku John Medeski, Chris Wood a Billy Martin navštíví tentokrát dříve než až za šest let.