Téměř zcela zaplněný Lucena Music Bar v neděli večer očekával jednu z hlavních hvězd Agharta Jazz Festivalu, trio Medeski, Martin & Wood dohromady s americkým jazzrockovým kytaristou Johnem Scofieldem. Evidentně velmi dobře naladěné publikum si koncert skvěle užilo a donutilo na závěr hudebníky i ke dvěma přídavkům.
Vždy je skvělé poslouchat hudebníky, kteří jsou výborně sehraní. Tak sehraní, že by dokázali hrát i poslepu, komunikovat a dynamicky reagovat jako celek. Jedním z takových příkladů je i trio Medeski, Martin & Wood a jakpak by ne, když spolu hrají již více jak 20 let. Pomyslnou třešničkou na dortu pak byl John Scofield, který se tentokrát přetvořil do role melodického vůdce celé formace a svými skvělými sóly a zvukem, který perfektně zapadal do Medeskiho hammondek, výrazně obohatil výsledný zvuk, jenž byl mimochodem velice kvalitní a na celkovou hlasitost nebývale konkrétní a průzračný.
Úvodní polovina koncertu se nesla ve znamení typického zvuku tria MMW, který asi není nutné blíže popisovat. Johna Medeskiho jsme většinu času zastihli u hammondek, ale tu a tam si odběhl i k blízko stojícímu menšímu křídlu, aby uživil celkový zvuk. Chris Wood dával co proto svému Jazz Bassu, který v polovině koncertu na chvíli vyměnil i za kontrabas, a Billy Martin rozjížděl super groovy, užíval si zvuk cowbellu a nebo jen vzal do ruky tamburínu a dokázal, že k tomu, aby měl člověk chuť tancovat, stačí opravdu jen tento malý nástroj. Nad tím vším občas vystoupil se svým sólem John Scofield a hrál přesně jako John Scofield. Není mnoho jazzrockových kytaristů, které člověk pozná po několika tónech, ale právě on k nim patří. Nezáleží přitom, zda hraje na Telecastera tak, jako to dělá v Überjamu, a nebo na svou typickou ibanezku. Jeho jistota tónu, frázování a feeling je úctyhodný.
Ačkoli první polovina koncertu měla tendenci obzlášť v závěru znít poněkud ploše, některé momenty byly vydařené. Duel sólistů Medeskiho a Scofielda, jenž gradoval kamsi daleko, zajímavá sóla Billyho Martina a jemný zvuk Woodova kontrabasu. Ten se objevil v některých z pomalejších skladeb, které pomyslně rozdělovaly celý koncert na polovinu. Právě druhá polovina koncertu a především pak její závěr byl více odvázanější, až je možná škoda, že pánové ještě nějakou tu chvíli nepokračovali.
John Scofield vytáhl ze svého arzenálu i wah-wah pedál i looper a výrazně tím oživil celkový zvuk. V tom všem mu samozřejmě stále perfektně sekundoval John Medeski. Chris Wood pak občas zaexperimentoval s efekty i na své baskytaře. Krátce po jedenácté hodině koncert skončil a následovaly ještě dva přídavky. Ten první uvedl John Scofield se slovy, že je to píseň, která je stále aktuální i v dnešní době - Times They Are A Changin'. Překvapivý, ale skvělý přídavek na závěr.
Pokud nedělní koncert něco potvrdil, pak to, že pánům tato hudební symbióza velice vyhovuje. A jestli vás zajímá, kdo byl onen hudebník s tričkem, pak to byl John Medeski.
