Je fascinující, jak odlišně mohou vyznít dlouho plánované velké megakoncerty v kontrastu s vystoupením v klubu jako je Palác Akropolis. Na co narážím? V souvislosti s Michalem Pavlíčkem se vrací nedávná vzpomínka na přepálený a ne úplně vydařený koncert Pražského výběru, kde forma zabila obsah. Oproti tomu však se nabízí alternativa, když dostane Michal Pavlíček chuť si zazlobit jednou za čas v nějakém z pražských klubů.

Není to tak dávno, co tímto způsobem zlobil v klubu Jazz Dock, ve čtvrtek se ovšem překvapivě objevil se svojí skupinou nazvanou Čombeband v Paláci Akropolis. Osvědčené trio, kde na bicí hraje bubenický šílenec Miloš Meier a na basu Martin Ivan, doplňuje v posledních letech i klávesový experimentátor Michael Nejtek, jehož mohou posluchači znát z jeho kapely NTS Trio. Ten na své klávesy Nord Lead zajímavě toto divoké trio doplňuje, byť se musí často popasovat s podstatně hlučnějšími parťáky na pódiu.

Michal Pavlíček koncert zahájil prostě skromným vyjádřením, že dnes odehraje takové to své klasické kytarové meníčko. Několikrát ještě upozornil, že je nastydlý, aby s ním posluchači měli trpělivost. Nutno dodat, že záhy to nevypadalo, že by zkušený kytarista měl tento večer nějaký handikap. Po klidnějších úvodních skladbách se totiž Pavlíček s kapelou rozjeli tak, že se Akropolis pěkně otřásala. Miloš Meier je totiž vskutku pořádná bubenická mlátička a během koncertu předváděl pořádnou bubenickou show, Martin Ivan svým slapováním na basu celkový syrově rockový dojem koncertu utvrzoval.

Celkově se dá říci, že kdo chce poznat tu nejdivočejší a rockově nejpřímočařejší stránku Michala Pavlíčka, je pro něj nejsnazší vychytat nějaký z těchto klubových koncertů. Jednašedesátiletý kytarista se zkrátka chodí na tyto akce pořádně odvázat. Repertoár koncertu tvořily zejména věci z desky Čombió, ale samozřejmě také jiné z Pavlíčkových sólových projektů. Došlo i na oblíbené Lalulá, ale za sebe bych spíše vyzdvihl právě tvrdší charakter písní z desek Big Heads. Měl jsem je možnost slyšet v jiné sestavě a podání v roce 2001 a mohu jen říci, že současné syrové formy jsou podstatně zábavnější. Pravda, v té době si Michal Pavlíček snad nenosil na koncert pět kytar. 
Celkově ale na této mladší sestavě kapely je vidět, jak ji hraní baví. Miloš Meier dostal prostor pro své typické bubenické sólíčko, které si patřičně užil i s pohazováním paliček v ruce. Michael Nejtek, čerstvý čtyřicátník, jak jsme se dozvěděli během koncertu, se naopak ve svých sólových partech snažil o intelektuálnější a klidnější zabarvení, což při tak výrazných rockových riffech ostatních hráčů bylo vskutku také potřeba.

Michal Pavlíček opět přesvědčil, že je hudebník, který s léty zraje jako dobré víno, a že stále umí překvapovat, což se cení. Jeho hudební invence a hráčská technika jsou lákadly, které by si žádný rockový fanoušek neměl nechat ujít.