Nedělní soupiska zaznamenala hned několik přesunů a škrtů. Namísto Civil War, kteří vystoupili o den dříve, se na Ronnie James Dio vyšplhali kanadští deathaři Kataklysm. Žánrově bychom asi s punkovou legendou The Exploited, kterou na seznamu vystoupivších kapel nahradili, bychom asi jen těžko našli nějakou spojitost, ovšem i tak na své vystoupení přitáhli mocný kotel. Pořadatelům se tak podařilo na poslední chvíli uzavřít kruh jedné "trošku ostřejší" kapely na každý večer. V plném žáru letního slunce si v záplavě blastbeatů mnoho vlasatců vykroutilo hlavu téměř do bezvědomí.
Zatímco o angažmá kanadských řezníků se vědělo s dostatečným předstihem, jedna změna přibyla v programu doslova "za pět minut dvanáct". Basák švýcarské legendární rockové bandy Krokus, Chris von Rohr, totiž skončil v nemocnici kvůli zdravotním problémům s ramenem a dostal od lékaře domácí vězení na dva týdny. Tato zpráva přišla jako blesk z čistého nebe v průběhu soboty a pořadatelskému týmu se během několika hodin podařilo zaplácnout zející díru v programu a obsadit německé Bonfire. Příznivci melodického hard rocku tak nebyli ošizeni, nicméně došlo k významným změnám v časovém harmonogramu, což značně ovlivnilo zejména ty, kteří plánovali vyrazit domů ještě večer.
Prohlédněte si také fotogalerii z nedělního programu MoR 2014
Někteří fanoušci byli překvapeni, když se na pódiu namísto statného bubeníka s mohawkem objevil Harry Reischmann, který mimo jiné bubnuje například i s Gregorianem. Po vztyčení plachty Bonfire bylo nicméně vše jasné a posluchači se mile rádi pustili do poslechu. Ačkoliv byli němečtí harcovníci vzhledem k předchozím zmatkům v poměrně složité pozici, nedali na sobě nic znát a odehráli kvalitní set.
Zhruba o hodinu později oproti původnímu plánu nastoupil na pódium veselý trojlístek bubeníka Terrany. Po adaptacích klasických děl v projektu Sinfonica se Mike pustil do syrového melodického rocku. Uvolněná a pohodová show byla, jako již tradičně, opředena vtípky, narážkami a scénkami. I přes to, že mají na kontě zatím první album (o kterém Mike prohlásil: "Když si ho nemůžete koupit, tak ho ukradněte, ale určitě si ho nenechte ujít"), dokázali bez větších obtíží bavit k prasknutí našlapaný areál celou hodinu.
Stejně tak dobře dokázali publikum bavit i švýcarští Eluveitie. Jedno z velkých lákadel festivalu s sebou kromě hrubých vokálů a kytarového základu přitáhlo i dobové nástroje, které zcela specificky doplňují metalový sound a vytváří naprosto jedinečnou atmosféru. I přesto se ovšem v jádru jedná o velmi tvrdou hudbu a charismatický dredař Christian "Chriger" Glanzmann toho využíval maximálně; co chvíli hecoval fanoušky a přemlouval je k vytvoření circle pitu, přičemž kromě hlavního velkého ve středu betonové plochy zcela spontánně vzniklo v hledišti i několik menších. I přes obvyklé problémy s nazvučením tradičních nástrojů byl celkový sound velmi vyvážený, snad jen kytara byla zatlačena více do pozadí. Podstatná část setu byla postavena na zatím poslední desce Helvetios, druhou nejvíce zastoupenou deskou byla Everything Remains The Same As It Ever Was. Nechyběly ovšem ani starší věci včetně obligátní vyřvávačky Inis Mona.
Po folkové řežbě převzala vládu nad pódiem německá superkapela Unisonic. Před sebou mají druhé album a po celkem slibném debutu byla (a stále ještě jsou) očekávání vysoká. Přeci jen, reunion Hansen-Kiske na sebe strhl značnou pozornost. Nejsilnější munici vystřílelo hvězdné duo hned na začátku titulní písní Unisonic. Jako obvykle se Hansen na všechny mile culil, byť v první polovině setu působil dost vyčerpaně, a Kiske si jako zlý polda zuby-nehty držel svou drsňáckou image, přestože už mu ji nikdo v davu tak docela nevěří. Na druhou stranu nutno uznat, že kult osobnosti kolem charismatického zpěváka je impozantní a loajalita fanoušků jakbysmet. Velmi odvážně se Kiske vzdal mikrofonu při písni z čerstvě vydaného EP For the Kingdom ve prospěch fanoušků, kteří se mu odvěčili tím, že jako jeden muž zpatra odzpívávali verš za veršem. Málokdo si něco takového dovolí a málokdo dostane takovou odezvu, ale pro drsňáckého zpěváka jsou takové projevy náklonnosti očividně samozřejmostí.
Ve druhé třetině setu připravili Unisonic malé překvapení v podobě premiéry nové písně Throne of the Dawn, na kterou navázali povinným coverem Helloween March of Time. Zde pravděpodobně v ječivých refrénech Kiske trochu víc zatlačil na pilu, protože do konce vystoupení jako by úroveň jeho zpěvu postupně degradovala; závěrečná rozlučka I Want Out se tak stala pohřebištěm intonačních poklesků a i přes neprůstřelnou masku sebejistoty v nestřeženém okamžiku přeběhla sebejistému frontmanovi přes čelo nervózní vráska. Ve srovnání se sobotním výkonem Andiho Derise tak byla finální hymna o poznání slabší, ale fanoušci své idoly podrželi a hlasitě je podporovali až do samého konce.
Úplné finále vizovického festivalu náleželo legendárnímu frontmanovi Skid Row, Sebastianu Bachovi. Protože se jednalo o premiérové vystoupení, postavil většinu setu právě na coverech Skid Row, nicméně dostalo se i na kousky ze sólového alba Give'Em Hell. V polovině setu se dostalo i na povinnou skladbu American Metalhead. Bachovi nelze upřít brilatní projev, jeho show byla přirozená, energická a od podlahy. Surový, nekompromisní výraz si během chvíle získal srdce mnoha fanoušků. Doslova pulzoval životem a publikum mu oplácelo stejnou měrou.
Po hodinu a půl dlouhém přestavení plném svižně odsýpající melodické muziky skončil festival Masters of Rock 2014 v doznívajících tónech skladby Youth Gone Wild.
