Pošmourné páteční ráno signalizovalo, že návštěvníkům festivalu nastávají zlé časy. Jemně poprchávalo, ale zvedající se vítr naznačoval, že bude počasí ještě o dost horší. Kapely Embryo a The Snuff ještě měly to štěstí, že vystoupily "za sucha", ovšem v případě skotské epic power metalové úderky Gloryhammer tomu již tak nebylo. Během pauzy na zvučení se kotel rozprchl a zůstaly pouze tři řady nejvěrnějších. Nová banda klávesáka Alestorm, Christophera Bowese, si ale nenechala zkazit svůj debut, a tak všichni doslova hráli "jako by se nechumelilo".
Čtěte také: MoR 2014: Animální neurvalost vs. technické mistrovství
Jejich epicky nadsazený projev, osobitý humor a svérázná hudba záměrně okatě vykrádající power metalové stálice si okamžitě vytvořila pouto jak s fanoušky milujícími power metal, tak i s kritiky tohoto žánru. Charismatický frontman Thomas Winkler v pauzách mezi songy vyprávěl o nemrtvých létajících jednorožcích a vymýšlel si legendy o tom, jak bylo ve Skotsku kdysi dávno v hlubokém středověku vynalezeno stereo. Podobně jako u vlajkového projektu na sebe Bowes strhával část pozornosti, když jako strašlivě zlý čaroděj stíhal při hře často pít i ze dvou plechovek piva najednou, hlavní roli frontmana však přenechával Winklerovi a s kápí staženou do obličeje ze sebe nepříliš přesvědčivě dělal introverta. Hudebně nikterak inovativní, ale velmi živá a zábavná hudba během první písně i přes tropický monzun bez větších obtíží naplnila prostor pod pódiem. Jednoznačně získávají zlatého nemrtvého magického bludišťáka a titul největšího objevu festivalu k tomu.
Za debut bychom mohli považovat i vystoupení melodiků Visions of Atlantis, protože z původní sestavy po "velkém vyhazovu" zůstal pouze bubeník Thomas Caser. Pozice instumentalistů si rozebrali bývali členové, ale vokály obsadil Caser zbrusu nové. Nutno dodat, že změna kapelu oživila, a že noví zpěváci pozvedli úrověň produkce o laťku výš. Uvidíme, jestli je v blízké budoucnosti nečeká strmý vzestup, vystoupení na Masters of Rock tomu celkem nasvědčuje.
V doznívajícím lijáku si své odehráli také Die Happy. Marta Jandová sice krátce před pátou poděkovala všem za nádherný večer, v zákulisí se ale příliš neohřála, protože spolu s Honzou Toužimským a Filharmonií Bohuslava Martinů ji čekalo účinkování v projektu RockSymphony. Největší rockové fláky dostaly se zvukem orchestru zcela nový rozměr a fanoušci si tak mohli vychutnávat své oblíbené písně v nepřeberné škále barev a aranží. Výběr písní byl rozporuplný, všechny kusy zcela jistě patřily do pokladnice rockové historie, ovšem ne všechny seděly vokalistům, ať už rozsahem nebo barvou. Oba dva se s tím nicméně popasovali, jak nejlépe uměli, často se střídali o part, a také nechali zpívat publikum. Příště by to možná chtělo uvážlivější výběr, méně slov a vyváženější set.
Finští forestpunkeři Korpiklaani měli podle informací pořadatele natáčet na Masters of Rock DVD, ale na kapele to nebylo příliš poznat. Oproti obvyklé divokosti byl jejich projev minimálně do první poloviny setu, než začali hrát největší pecky, poměrně vlažný. Jonne se o natáčení ani jednou nezmínil a celkově všichni vypadali, jako by jim došel veškerý alkohol. Fanoušci si toho ale buď nevšimli nebo se tím prostě nenechali rozhodit, protože v kotli se doslova bojovalo o život. Velká tlačenice ustala až ve chvíli, kdy se dav rozeskákal na oblíbenou píseň Vodka.
O poznání vřelejší byla holandská formace Epica. S novým albem Quantum Enigma se posunuli trochu více směrem k Within Temptation, přesto nijak zásadně neuhnuli z vytyčeného směru. Simone Simons si v omluvě za neúčast na minulém ročníku dokázala v jedné větě získat jak fanoušky, tak pořadatele, a celé vystoupení proběhlo pod jejím vedením ve velmi pozitivní atmosféře. Z kapely sálala neskutečná energie a všichni se očividně moc bavili. Nejvíce asi klávesák Coen Janssen, který pobíhal s přenosnými klávesami po pódiu jak šotek na extázi. Celý výraz byl oproti předchozím koncertům tak nějak hravější, některé party ze starší tvorby byly upraveny tak, aby seděly k současné prezentaci kapely. Jako obvykle byla Simone středem pozornosti, ovšem odpadl zde element protipólu v podobě kytaristy Marka Jansena, ne proto, že by nějak ubral ve svém projevu, ale protože ho zbytek dotáhl a každý se předváděl, jak se mu to hodilo.
Švédská banda Sabaton se na Masters of Rock měla představit se speciálním vystoupením, ovšem k ničemu takovému tak docela nedošlo. Měli s sebou nové kulisy, kterým vévodil tank, do něhož byly umístěny bicí, ale tak vypadají všechny jejich koncerty z letošního turné. Zpěvák Joakim Brodén vzal v jednu chvíli do ruky kytaru a zahrál pár profláklých riffů, ale žádná vyložená exkluzivita se nekonala. Přesto předvedli hudebně naprosto skvělý set. Jako obvykle byly písně vybrány z průřezu celou diskografií, zdaleka nedominovaly věci z posledního alba, šlo především o to, aby byla maximální show a fanoušci si mohli co nejvíce zaskákat a vykřičet. Po hráčské stránce je na tom nová sestava Sabaton nejlépe v historii kapely, i když je znát, že bubeník je teprve "v zácviku".
Jako obvykle nechyběly ani anekdoty a výtečná práce s publikem, přestože je pravda, že tentokrát s hesly, která obvykle fanoušci vyřvávali zcela spontánně, přicházel jako první charismatický frontman. Nepříliš zdařený byl rovněž jeho pokus o vyvrácení pomluv o tom, že není z poloviny Čech, jak o sobě rád tvrdí. Sice ukázal do obrazovek český pas, ale zakryl, pravděpodobně neúmyslně, fotografii prstem, čímž v konečném důsledku vyvolal spekulace. Tak jako tak, je to jeho věc a dokud si fanoušci přijdou na své, není potřeba takové věci rozmazávat na pódiu, jde přeci především o hudbu. Co se pódiové prezentace týče, byli Sabaton značně svázáni tím, že měli na stagi spoustu pyrotechniky, proto si nemohli pobíhat, jak se jim zlíbí, aby jim plamenomety náhodou nepřismažily maskáče. I přes poměrně dlouhé projevy uběhlo devadesát minut jako voda a všichni si ještě jednou naposled zařádili při písni Metal Crüe.
Přehlídku charismatických postav na pódiu doplnil v závěru pátečního večera Nergal z polských blackařů Behemoth. Také oni s sebou přitáhli velkou dávku pyrotechniky a speciálních efektů, které v pozdních nočních hodinách vypadaly vskutku impozantně. Předvedli nadupanou show a znavenému publiku zasadili poslední ránu výstřelem z děla. Černé konfety už z betonového placu nikdo do konce festivalu nedostal.
