První festivalový den přívítalo vcelku dobré počasí a už od otevření bran areál doslova praskal ve švech. Přestože kontroly u vstupních bran byly tentokrát značně zjednodušeny, protože u pokladen probíhala výměna vytištěných vstupenek za pásky, pracovníci security museli zvládnout mnohatisícový dav dožadující se vstupu do areálu.
S úderem druhé hodiny zahájila festival domácí legenda Kreyson. Svůj padesátiminutový set odehráli pro kompletně zaplněný areál, takže nejednomu metalistovi vyvstala otázka, jak se na betonovou plochu dokážou všichni fanoušci vtěsnat při večerní části programu. Kapela bez dlouhých proslovů šla na věc a začala do lidí nekompromisně ládovat svůj charakteristický heavík. Láďa Křížek perfektně nastřeloval nelidské výšky a dbal na to, aby během krátkého času vystoupení zaznělo co nejvíc písní, takže neplýtval slovy.
Prohlédněte si také fotoreport ze čtvrtečního programu MoR 2014
Zcela opačná situace nastala u následující kapely, rakouských symfoniků Serenity. Frontman Georg Neuhauser je totiž egoista na slovo vzatý, a proto si velmi rád dopřával dlouhých projevů, ve kterých si snažil naklonit obecenstvo na svou stranu. Faktem ovšem je, že kapela si získala fanoušky již při intru, kdy nechali z playbacku zaznít hlavní znělku ze seriálové série Game of Thrones. Stejně tak ovšem vzrostlo i očekávání, ale s tím si hravě poradili. Skupina šlapala jako hodinky a hudební kompozice nezřídka připomínaly Sonatu Arcticu z dob její největší slávy. Aby také ne, když je Georg Tonymu hlasově velmi podobný. Našlapaný set a výborně zvládnuté vícehlasy. Vystoupení, kterému nic nechybělo, maximálně občas přebývala zpěvákova sebejistota.
Na Rakouské scéně ještě chvilku zůstaneme, protože po loňském úspěchu Leningrad Cowboys vsadili pořadatelé na původem vídeňskou formaci Russkaja. Ve zkratce se jednalo o veselou estrádu značně inspirovanou lidskou lidovou tvorbou. Šílené texty a jednoduché rytmy prakticky zničeho vytvořili první opravdu velký kotel. Vrcholem vystoupení pak byl cover hvězdného hitu skupiny Avicii - Wake me Up. Vláda nad pódiem byla následně předána německé powermetalovce Axxis. Ve zkratce velmi povedený výkon s excelentními vokály i komunikací frontmana Bernharda Weiße.
Naprosto strhujícím zážitkem pak byla produkce australských hardrockerů Airbourne. V jejich tvorbě se na prvním místě zcela evidentně skví odkaz jejich krajanů AC/DC, ale můžeme pozorovati i vliv dalších legendárních kapel, jako Thin Lizzy, Judas Priest nebo Motörhead. Ačkoliv po stránce nahrávek se noří do již poměrně hodně probraných vod, živé vystoupení je pokaždé unikát. Charismatický frontman Joel O'Keefe na sebe velmi rád strhává pozornost, a proto je vždy na co koukat. V jednu chvíli vylezl technikovi na rameno a nechal se nosit po koridoru, zatímco jen tak mimochodem vypaloval prsty do hmatníku pekelně ostré riffy. Jindy zase vzal plnou plechovku od piva a mlátil se s ní do hlavy tak dlouho, než praskla a vystříkla obsah do publika. Celý set vzali naprosto od podlahy, řízně a surově, kytary doslova vřeštěly pod nemilosrdným týráním australských řezníků.
Oheň a led
Jen těžko bychom hledali dvě tak odlišné kapely, jako jsou Airbourne a američtí progresivci Dream Theater. Na jedné straně nepřesná a neurvalá řezničina, na druhé straně zcela precizní a promyšlené chirurgické zákroky. O'Keefe se při sólech svíjel v agónii a jeho projev byl surový a živelný, John Petrucci si oproti tomu neustále držel výraz učitele národů a celému světu ukazoval, jak správně osedlat kytaru a hrát ty nejsložitější party, které kdy lidstvo spatřilo. Nikdo si při koncertě Airbourne nevšímal nepřesností, ale každý zaregistroval, když Petrucci jednou udělal drobnou chybu - jako by na to snad všichni čekali. Hodinu a půl dlouhý set byl velmi vyvážený, byť dvacetiminutové běsnění uprostřed setu bylo pro mnoho posluchačů dost namáhavé. Přestože většina očí byla upřena na hmatník, James LaBrie se ukázal jako vynikající frontman s výbornou komunikací s publikem. Na druhou stranu by se neměl pokoušet ve výškách řvát, protože mu zcela evidentně nesedí, na to je v metalovém světě plno jiných adeptů.
Vystoupení Dream Theater bylo fenomenální - každý detail vyladěný, každá drobnost dotažena do absolutní preciznosti. Nadpozemská hudba v podobě čisté esence, která jakoby se odprostila od lidského elementu. Absolutní kontrast k divokým australanům, kteří doslova pulzovali vitalitou.
Do konce večera si již žezlo předávaly pouze americké kapely. Thrasheři Anthrax se vytasili s obvyklou surovou show a velmi dobrým výkonem Joeyho Belladonny a legendární křesťansko-glamoví Stryper vrátili publikum zpět do osmdesátkové éry. Na zahajovací večer velmi vybraný program.
