Představte si perfektně sehrané trio výtečných muzikantů, které se sejde po letech ve zkušebně a zahrají si. Tak nějak to vypadalo na pódiu pražského Jazz Docku, avšak s tím rozdílem, že se toto trio hudebníků nesetkalo po letech, ale prostě se jen sešli na další koncert. Energie, spontánnost a chemie mezi muzikanty však byla velmi nakažlivá. A v hlavní roli? Kontrabasista Jorge Roeder, bubeník Eric Doob a především kytarista Julian Lage.

Hlavní devizou hry Juliana Lage je extrémní technická zručnost, která mu dovoluje dělat si na hmatníku cokoliv a ještě navíc s úsměvem na tváři. Precizní timing a obrovská škála dynamiky nenechala nikoho na pochybách, proč je Lage jeden z nejvýraznějších a nejrespektovanějších kytaristů současnosti. K tomu připočtěte ještě dokonalý tón a především naprostou úctu k funkčnímu hraní a vyjde vám něco blízkého kytarovému nebi. Ačkoli je Lage svým založením hodně klasický jazzman, jeho přesah do ostatních žánrů, zejména do folku a country, je v jeho hře i tvorbě hodně cítit a dovoluje mu tak i v poměrně harmonicky klasicky stavěných skladbách navozovat mnoho různých odstínů, barev a nálad – podobně jako to umí například Bill Frisell.

S ním ho pojí dohromady i nádherný medový tón, který působil na posluchače tak uklidňujícím a rozjímavým dojmem, že v intimních pasážích, kdy na pódiu hrál Lage pouze sám, slyšeli byste v natřískaném sále Jazz Docku spadnout doslova i špendlík. Věta o klasických skladbách však není zcela pravdivá, protože v průběhu večera nastalo několik momentů, které lze bez nadsázky nazvat volnou improvizací, která byla evidentně naprosto neplánovaná a velmi spontánní. Jinak jsme mohli slyšet nejen skladby z různých Lageových alb, ale i z toho zcela nového Modern Lore, které na své oficiální vydání teprve čeká.

Popis včerejšího koncertu by však nebyl zdaleka kompletní, pokud bychom se nezmínili i o dalších mužích na pódiu. Zejména bubeník Eric Doob hrál naprosto famózně a chemie a komunikace, která fungovala mezi ním a Lagem, byla hlavním hnacím motorem celého večera. Oba si v tváří v tvář hraní evidentně velmi užívali, vzájemně se hecovali, a napojení mezi nimi a reakce jeden na druhého byla ukázková.

Málokdy se stane, že by jeden z největších aplausů večera sklidilo, při vší úctě ke všem kontrabasistům, kontrabasové sólo. V případě Jorge Roedera tomu však bylo jinak. Bylo to navíc opravdové sólo, při kterém hrál kontrabasista několik minut zcela sám a ukázal všem, že svými invencemi a nápady rozhodně nezaostává za zbylými kolegy. Excelentní koncert tria Juliana Lage by si patrně většina návštěvníku Jazz Docku zopakovala za měsíc klidně zase a navíc v prostoru menšího jazz clubu byl takovýto koncert opravdovou hudební lahůdkou.