Jeho představa, že svým mistrovským nástrojem obloudí i velký sál, byla fatální chyba. Nigela Kennedyho i jeho čtyři spoluhráče bylo špatně slyšet už od samého začátku, který věnoval Johannovi Sebastianu Bachovi. Jednohlasé i dvojhlasé fugy zněly jako na besídce základní umělecké školy a nezachránila to ani jediná žena mezi účinkujícími - polská cellistka Beata Urbanek. V tu chvíli se pódiu nudili oba akustičtí kytaristé i a kontrabasista Tomasz Kupiec, kteří dostali příležitost nejprve v původní skladbě Nigela Kennedyho, ale i v bloku upravených hitů George Gershwina. Tam zas pro změnu neměla do čeho píchnout zmíněná cellistka, takže celý program byl vlastně zmateným kočkopsem.

Co je platné, že Nigel Kennedy chvílemi uváděl publikum do tranzu svými improvizacemi, když po chvíli zase úplně "spadl řemen" a muzikanti se utápěli v povrchních harmonických doprovodech. Nad pěticí účinkujících sice ve výšce visel mikrofon, ten ale nebyl s to zesílit výkony hráčů tak, aby byly v sále pořádně slyšet. Byla to vlastně od Nigela Kennedyho velká neomalenost přijet si do Prahy jen s několika futrály a nezajímat se, jak bude či spíš nebude koncert ozvučen. Dvě třetiny jeho umu se tak k posluchačům v zadních řadách ani nedostalo, i když za to zaplatili nemalé peníze.

Také oba kytaristé se utápěli v sólech, ze kterých nebylo skoro nic slyšet. V jednu chvíli Nigel Kennedy usedl za klavír, což bylo sice oživení, ale nehrál na něj až tak úžasně jako na housle, takže i z toho byla po chvíli nuda. Přitom nápad přijet v obsazení, s jakým koncertoval slavný francouzský houslista Stéphane Grappelli už před druhou světovou válkou, by byl přínosný. Jenže to, co se kdysi Grappellimu dařilo v malých klubech, nemohlo bez pořádné amplifikace vyjít ve velkém sále.

Koncert Nigela Kennedyho se tak stal promarněnou příležitostí, kdy i krásné momenty jako v písni The Man I Loved či Lady Be Good byly vzápětí zneváženy rozvleklými pasážemi bez vzruchu a napětí. Podivně vyzněla i část Rapsodie v modrém a nekonečné Summertime vybízelo ke spánku úplně. A to už zcela bez komentáře nechávám trapné Kennedyho pokusy kontaktovat dívky v prvních řadách a mámit z nich jejich křestní jména. To snad už dnes nedělají ani pubertální kapely. Takže pokud ještě někdy, Nigele, bude nějaké příště, tak raději bez Bacha, a za to s klasickou pódiovou aparaturou. Pak by hold Gershwinovi mohl skutečně vyjít.