Okolo Michaela Landaua se rozprostírá velmi zvláštní a velmi příjemná aura. Ta na člověka působila už před začátkem koncertu, kdy se se svým signovaným stratocasterem v ruce, úsměvem a vřelým pohledem v očích rozehrával na baru pražského Jazz Docku, klábosil se spoluhráči a pil vodu. Nevěda jeho vzezření, mohl si neznalý návštěvník právě jeho v tu chvíli splést klidně s nějakým kytarovým technikem. Tak skromně a nenápadně totiž působil. A to nebylo ještě samozřejmě nic proti tomu, když vzal do ruky kytaru a začal hrát. Už po pár vteřinách bylo totiž jasné, že se brány tohoto vesmíru za námi na chvíli uzavřely a pan kytarista nás bere na výlet po mnoha jiných kytarových vesmírech. Naivní představy o tom, že člověka už nic moc nepřekvapí, byly ve vteřině ty tam, až se člověk musel v duchu své naivitě a samolibosti smát.

Těžko vlastně popsat esenci dojmů, které člověk z hry Michaela Landaua má. Superlativů je mnoho, ale všechny působí více či méně pateticky. Mohli bychom hodiny rozebírat jeho tón, osobitou práci s pákou na kytaře, schopnost ohýbat tóny, práci s tónovou clonou a jednotlivými snímači, jeho efekty, které používá hodně, ale zároveň velmi vkusně a citlivě... Jak je jeho hra osobitá, ať už hraje jemně takřka sám bluesově laděnou baladu, tradiční hutné blues a nebo jazzrockově zazlobí v rockověji laděných skladbách. Jeden z mnoha faktů, který svědčí o tom, o jak výjimečného kytaristu se jedná, je to, že i v posledním sóle večera dokázal všechny v sále překvapit. Klidně jen jedním tónem, jinak vytaženou strunou, jinou sekvencí not a nebo jinak použitou pákou na kytaře. Až měl člověk pocit, že nejinak by tomu bylo i po dalších dvou hodinách hraní. Velká úcta a velká poklona.

Ačkoli o jeho spoluhráčích z Liquid Quartetu zatím nebylo řečeno nic, jejich úloha na pódiu byla klíčová. Celkovou atmosféru dotvářeli zásadním způsobem, ať už to byl zpěvák a příležitostný kytarista a evidentně dlouholetý přítel Michaela Landaua David Frazee či baskytarista Andy Hess, kterého jsme mohli u nás vidět například se Scofieldovým Überjamem. Bicí pak mistrně ovládal jediný britský zástupce v kapele, Ian Thomas. Zásadní úlohu jeho spoluhráči hráli totiž v tom, kolik prostoru Landauovi dávali, hráli na něj a šli s ním. A ten zvuk!

Zároveň ale celý koncert nepůsobil ani v nejmenším jako ukázka jakýchkoli kytarových orgií. Ačkoli sólových pasáží ve vztahu k celkovému času koncertu nebylo zrovna málo, nějakým záhadným způsobem jako by byly organicky propojeny s ostatním celkem. Říci, že byla jeho kytara jakýmsi druhým rovnocenným hlasem celého večera (ve skutečnosti Landau v několika skladbách opravdu zpíval), by bylo snad vůbec nejpatetičtější a nejlacinější přirovnání, ale ani po dlouhém přemýšlení jsem jiné přirovnání nevymyslel.

Pokud koncert Michaela Landaua a jeho Liquid Quartetu něco dokázal, pak to, jak propastný rozdíl může být v prožitku mezi poslechem alba a poslechem živého koncertu. V prostředí malého klubu tento fakt platí dvojnásob.