Andi Sleath (bicí), Harry James (baskytara), Gauthier Ajarrista (kytara) a jejich o hlavu a půl vyšší (rozuměj dvoumetrový), černošský lídr-táta Tobi O’Kandi. Londýnská čtyřka navazující na kontroverzní uskupení Bono Must Die zakusila české, konkrétně pražské krajiny, už loni v létě na festivalu United Islands České spořitelny, tehdy ještě coby support headlinerů. Po jejich vystoupení se však v českém hudebně-mediálním prostoru strhl neskromný hype a heslo O. Children se stalo oslavným pokřikem uplynulých Ostrovů.

Jenže jak známo, každý ryzí hipster (a v tomto případě ten, co si premiéru post-punkerů v České republice nechal ujít) disponuje proti jakémukoliv humbuku arzenálem uměle vytvářených protilátek. Koncerty zprofanovaných kapel jsou jeho noční můrou. A pak se nesmírně diví, že parta čtyř post-adolescentů hrající něco-jako-Joy-Division může bez cinkrlátek a zbytečných keců uhranout tak silně, až z toho nejen pamětníky sedmdesátek zamrazí.

Žádná projekce, žádné lasery nebo stroboskopy, ani do detailu promyšlená image. O. Children popadli v půl deváté svoje nádobíčko a spustili novinku Melot, jako by se nechumelilo. Nulová snaha o zalíbení, průměrná melodie, zpěvák jako by trpěl samomluvou. (Přiznejme si ovšem – zvukař ho při snažení příliš nepovzbudil.) Taková banda prominentních synků, co si myslí, že dělá fakt dobrou muziku a je jí u zadku, jestli ji někdo poslouchá. Co to k čertu má znamenat? Vystřízlivění přišlo záhy.

Přečtěte si také report z loňských United Islands, kde se blýskli i O. Children

Násilný vpád do hitu Ezekiel´s Son, opona padá. Apatičnost je tatam, ba naopak, energie až do posledního přídavku nebezpečně mohutní a atmosféra nekontrolovatelně houstne. Až s poslechem dalších písní a znásobujícím pocitem, že to má ten černoch čím dál víc na háku, člověku teprve dojde, že mají vlastně ti mazaní Britové docela smysl pro humor – vlažný, dobře zinscenovaný otvírák jako by do setlistu zařadili se zlomyslným nápadem zjistit, kolik české nervy vydrží, aby následně zavládli pevnou rukou nad osazenstvem paláce. O. Children bez zbytečných okázalostí po dobu šedesáti minut suverénně servírovali svoje cynické melodie a publikum je bezmezně hltalo.

Spustit oči pak nešlo především z majestátního O´Kandiho. No řekněte, kolikrát se napříč světovou hudební scénou naskytne pohled na černošského frontmana vytříbených tanečních kreací a ještě je dobře vidět i ze zadních řad?

Zpěvák obdařen fascinující přirozenou autoritou znásobenou až nelidským nízkoprahovým basem a dvěma metry dlouhým tělem jako by vypadl z bájné řecké mytologie – není pochyb o tom, že se stane příští hudební ikonou. Důkazem, leč miniaturním, budiž ze tří čtvrtin rozpohybovaná a ze dvou pětin roztančená Akropole. Protože když Tobi řekne Wanna see you dance, tak to chce také vidět…

Hit Dead Disco Dancer patřil bez diskusí k největším zážitkům večera. Při jeho provokativní melodii si nešlo nevzpomenout na rusovlasou lolitu s parožím na hlavě z dekadentního videoklipu, jejíž snad virtuální přítomnost nakopla Pražany a probudila je z věčné koncertní letargie.

Basové vybrnkávání melodie pak odkázalo na modly vznikajícího post-punkového hnutí konce sedmdesátých let Joy Division, stejně jako O´Kandiho frázování v refrénu Lily´s Man. Nevyhnul se ani komparaci s Cavem – mimo jiné při melodramatickém zaklínání v prvním přídavku Radio Waves. Hvězdná metamorfóza byla dokonána s agresivním singlem Ace Breast, jenž byl pomyslnou výzvou Maxima z Prodigy o titul nejzlejšího černocha v hudební sféře.

Čerpat inspiraci z Joy Division a ikon jim podobným je pro začínající kapely téměř jistou cestou do pekel a jakékoliv pokusy o jejich vzkříšení vyjdou vždycky jako špatná parodie. O. Children možná našlapují na tenký led, stoprocentní suverenitou a přesvědčivostí, dosud u podobných formací nevídanou, ale míří k očištění. Jejich jméno tedy dozajisté patří seznam headlinerů letošního ročníku festivalu Bažant Pohoda.