Ta hrozila jinde, ale o tom později. Svou chvíli slávy za přítomnosti okázale zaplněného hlediště si ještě předtím užila brněnská čtverka Voodooyoudoo. Pánům jako by nic nechybělo – patrná energie deroucí se z post-punkových útočných kytar, zjemňující syntezátory, rezonující, lehce vzteklý baryton zpěváka… Tak trochu Editors? Ano. Voodooyoudoo postupovali během večera po strmé křivce, co do vyzařujícího optimismu skladeb, aby zhruba pětačtyřicetiminutový set završili radostnou písní s chytlavým xylofonním partem. V zahraničí by moravští indie-rockeři možná narazili na ceduli Overcrowded! My Češi se jim ale bránit nemusíme. Ještě když mají také rozverné jméno.

Podívejte se na fotogalerii z koncertu

Paul Banks si dal se jmény/pseudonymy na chvíli pokoj. Julianu Plentimu ukázal po loňském épéčku Julian Plenti Lives… dočasně záda a rozhodl se vrátit s tím nejcennějším, co má. S upřímnými texty a melodiemi prosazujícími šíři pronikavého barytonu v celé své kráse. Zkrocení zlého muže s třetím a vlastně prvním sólovým diskem Banks přineslo jenom to nejchutnější ovoce. Rodilý Angličan na něm balancuje v ještě melancholičtějších polohách, kdy se v pozadí/popředí zrcadlí kaleidoskop zvuků. Na jeho autenticitu v živém provedení by jen stěží vystačil zpěvák sám, není tedy divu, že se z nepřehlédnutelného růžového autobusu za ním vysoukala tříčlenná hudební podpora.

Když tedy Banks po půl desáté obsadil za obstojných ovací své místo uprostřed pódia, obklopen třemi muzikanty, bylo těžké nepomyslet na Interpol. Pokud se ovšem někdo rozpomněl na jejich koncert na Open Air Festivalu 2011, raději by možná asociaci zpěváka se zbytkem newyorské party odmítl. Premiérový výstup na české půdě přinesl ze všech zážitků nejvíce rozčarování, kdy chladný Banks s kolegy naservíroval posluchačům takřka písňovou nudli bez pauz mezi singly a vlídného slova frontmana. O přídavku nemluvě. V úterý v Roxy ovšem na pódiu stál Američan sám. Usměvavý, emocionální, odpovídající na aplaus pokaždé kouzelnou formulkou „Hey you!" a… introvertní jako vždy.

Čtěte také, jaký byl loňský ročník Open Air Festivalu

Upozaděn byl ovšem jen zpočátku. Přepálená kytara spoluhráče v kombinaci s jejími frekventovanými sólovými party, jako v úvodní Unwind a I´ll Sue You, Arise, Awake nebo povykem obdařené Young Again, na sebe strhávala pozornost až přespříliš vedle ztrácejícího se zpěvu Bankse. Stávka kytaristova komba dvě skladby před koncem a před třípísňovým přídavkem pak působila tak trochu sarkasticky. Na instrumentálku Lisbon se ale zvuk vyladil, a posluchači si tak mohli dopřát jeden z nejlepších (a nejintimnějších) okamžiků večera. 

Poslouchat přesvědčivého Američana proklamujícího s tesknou touhou Time is disgraceful, we’re all just watching these days fall apart, nebo se na druhou stranu nechat odzbrojit útočnou výčitkou Don’t you see I have to pay for that?! je nejen v obou uvedených případech neopakovatelným zážitkem. Paul Banks své příběhy dokáže perfektně slovně i intonačně zinscenovat a udělat posluchače jejich hrdiny. Snad budeme mít možnost pocítit jeho magickou auru nedlouho po tomto vydařeném vystoupení.