Než se několik stovek dychtivých posluchačů naměstnalo do celého sálu, trvalo to výrazně déle, než organizátoři předpokládali, a proto koncert začal asi s 25minutovým zpožděním. Už od prvních vteřin koncertu bylo jasné, že Wakeman není jen výborný hudebník, ale i obratný, velice vtipný a bezprostřední řečník. Před každou skladbou totiž několika větami nadcházející skladbu představil a často chod večera osvěžil i vtipnými komentáři (např. souvislost jeho díla The Six Wives Of Henry VIII – Šest manželek Jindřicha VIII. s jeho vlastními manželstvími, kterých bylo prý téměř stejně jako v případě anglického krále, ale vyšly nakonec pro Wakemana výrazně dráž). 

Celý koncert byl koncipován jako průřez Wakemanovou tvorbou. V úvodu po známém Pachelbelově kánonu vzpomněl na své začátky, kdy jako studiový muzikant spolupracoval s Davidem Bowiem a Catem Stevensem. Zazněla Stevensova známá skladba Morning Has Broken a Life On Mars od Davida Bowieho. Velkou část večera věnoval i svým konceptuálním dílům, ať už to byla skladba Merlin the Magician z jeho Legend Krále Artuše, a nebo obrazy několika manželek z již zmíněného alba The Six Wives Of Henry VIII.  V případě, kdy bylo nutné použít orchestr (tak jako v jednom úryvku z alba Journey to the Centre of the Earth), byla orchestrální nahrávka puštěna (sice potichu, ale přece) do beden. 

Co se týče Wakemanova "nádobíčka", na pódiu bylo přistavené velké křídlo Petrof (podobného Petrofa má mistr, jak sám poznamenal, i doma) a dále pak dvoje klávesy, které ale za celý večer použil jen v několika skladbách. Před koncem celého večera přišel čas na další, možná vůbec nejvýznamější etapu v jeho životě, a to na skladby kapely Yes.

Na křídlo zazněla nejprve And You And I a posléze Wonderous Stories. Wakemanův styl hodně vychází z klasiky (kterou také studoval), ale v průběhu koncertu dokázal zabrousit občas i do "neklasických" stylů. Je ovšem pravda, že celkový výraz jeho hraní na křídlo, které používal (a je to možná trochu škoda) v drtivé většině skladeb, začal postupně působit poněkud jednotvárně. Stylová šíře však rozhodně Wakemanovi nechybí a dokáže zahrát leccos, od baroka (to když rozezněl varhanní zvuk na klávesách) až k hutnému boogie, tak, jako v jednom z přídavků.

Účastníci koncertu (řada z nich také z Německa a ostatních koutů ČR) byli ale nadmíru spokojeni a donutili Wakemana, aby se vrátil nakonec na pódium hned dvakrát.