Po blátivém warm-up dni vstoupil festival do svého prvního hlavního dne poněkud razantně. Teploty se vyšplhaly nad 30°C, ve stanech snad nad tisíc. I přesto však byly holinky pro vstup suchou nohou do areálu zapotřebí - stanové městečko po deštivém dni zůstalo zátokou, na které by si liboval snad jen zlobr Shrek. Stres z předcházející punkové noci ale naštěstí vystřídaly rozjařené tváře návštěvníků, jejichž počet se vyšplhal na úctyhodných dvacet sedm tisíc. Se slunečními paprsky v zádech v půl páté přítomní kvapně pelášili před T-Mobile stage s otazníkem v mysli: Jsou skutečně Enter Shikari nejlepší živou kapelou, jak říká magazín Kerrang!?

Vzhledem k výcucu kapel světové scény na Rock for People těžko soudit, zda nejlepší. Při pohledu na zběsilé kývání hlav do dubstepového rytmu nebo plavbu členů kapely na rukou stoupenců však netřeba říkat, že se jedná o jeden z highlightů celého dne. A přitom začal koncert docela nevinně - při jedné z úvodních řezaček Meltdown fanoušci jen prováděli masový tanec doprovázený hesly Enter Shikari. Gandhi dal ovšem vzápětí o sobě vědět.

Pódium se metamorfovalo do opičího pavilonu, než bys řekl Shikari. Tu kytarista a basák na několikametrové aparatuře, vyhazující bezstarostně své náčiní několik čísel do vzduchu, tu frontman uprostřed davu, vracejíc se na prkna s vytrhnutým kabelem z mikrofonu... Předjevištním vakuem prolétala sorta nejrůznějších předmětů, žabek a oblíbených piv nevyjímaje. Komunikace s publikem by mohla být příkladem pro odtažité kapely. Ne ale pro The Subways.

Děkujii, nebo skakéjtee. Zpěvák Billy Lunn a laň Charlotte Cooper rozhodně nepodcenili přípravu na cvičišti. Dav si se zjevnou lehkostí omotali kolem prstu a s probíjející energií doplňovali mimorefrénová slova publika u Shake! Shake!, We Don´t Need Money To Have a Good Time a Rock´n´Roll Queen. Nejmocnějšího mužského chorusu se britští tvůrci masového pop-rocku dočkali při Kiss Kiss Bang Bang (zde je nutno říci, že blondýnka Charlotte vypadala v přiléhavých šatech nespoutaně).

Nedočkavý fanoušek slabikující ah-oh-ah-ah-oh mohl leckterým vyznavačům britského indiečka napovědět, kdo že za pár minut vystoupí na Staropramen Cool Lemon stage. Vlezlé slabiky I Can Talk navnadily přítomné na Two Door Cinema Club. Ostrovní štramáky lze považovat za nepřímý protipól vyvolávačů The Subways. Nepotřebují pobízet posluchače, nepotřebují nic říkat - příznivci si najdou svoji cestu ke konzumaci kvalitního indie-popu, kterou projevují stejně oddaně, jako u svých předchůdců.

Maruška Kozmová pro Vás připravila také festivalovou fotogalerii

Chlad a pulsující publikum - že to nejde dohromady? Pokud mluvíme o rezervovaném Alexu Kapranosovi a těžkopádném soundu elektrických kytar, pak je vše v největším pořádku. Ač to zní jakkoliv zvláštně, či přesněji úchylně, je to úlisnost frontmana, kvůli které návštěvníci živých koncertů šílí. Lehký úsměv na rtech, vycházková chůze a zvedání obočí rovná se hudební extáze. Extáze rovná se Take Me Out, The Dark of the Matinée nebo No You Girls. A takhle bychom mohli pokračovat  až k rodinné bubenické show na závěr, kdy paličkami o bubny tloukli všichni členové kapely.

Ještě před zlatým hřebem večera stihl své největší hity odehrát například Example. Jeho ústa se nezastavila ani mezi singly jako Stay Awake, Midnight Run, Kickstarts či singlů z připravované čtvrté desky - dokonce se příznivcům svěřil, že miluje takové zablácené fanoušky. Přešlapováním na pódiu, asociující jogging, doběhl do závěrečné Changed The Way You Kiss Me.

Mohl to být blyštivý vrchol prvního festivalového dne. Místo toho se stoupenci ostrovního elektro-punkového hnutí s názvem The Prodigy dočkali čtyřicetiminutového čekání na příchod excentrické Hvězdy. Nervozita se zvyšovala s každou přibývající minutou, až dostála pochopitelného vyústění - bučení. Z doslechu se dokonce někteří odebrali na staré dobré Visáče, což dostatečně vypovídá o předkoncertní atmosféře.

Trpělivé mase lidí, sahající daleko za zvukaře, se snažili The Prodigy odvděčit. Uraženost publiku však vydržela pouze po dobu prvních tří písní, zahrnujících skladbu z chystaného alba How To Steal a Jet Fighter. The Prodigy vsadili na jistotu největších hitů, od kultovních, jako Smack My Bitch Up, Firestarter, Diesel Power nebo Spitfire, po ty ze zatím poslední vydané desky Invaders Must Die - Omen, Thunder, či v přídavku Take Me To The Hospital, kdy se strhla doslova taneční bouře. Britští danceři brzy nad příznivci zavládli pevnou rukou a publikum činilo, jak trojice pískla. Jednotlivé songy ale prokládali vzkazy k lidu ověnčenými téměř do jednoho slůvkem fuck, což v dané situaci působilo jako přilévání oleje do ohně.

Sečteno podtrženo - horký úvodní festivalový den nasadil laťku proklatě vysoko. Co účinkující, to šílející kotel fanoušků a vydařená show. Na své osmnácté narozeniny, zdá se, Rock for People nehodlá strpět žádá zklamání.